Dodnes si pamatuji euforii všech lidí, když na sklonku roku 1989 shodili z hrbu balvan vlády komunistické strany. Těšili se, že budou mluvit, o čem chtějí. Že se budou moci svobodně nadechnout. Že se bez škemrání a s libovolným množstvím peněz podívají na vysněný Západ. Že „věčné časy se Sovětským svazem“ zas tak věčné nebyly a skončily. Čekal nás tehdy nádherný svět Svoboda.

Byli jsme tehdy jako zvířata, která žijí celý život v zajetí a najednou jim někdo otevře tu nenáviděnou klec. Roztáhli jsme křídla a patřil nám celý svět. Byla to nádherná doba. Zmizela. Kde je ta odvaha? Kde je ta euforie? Kam zmizela ta křídla? Vidím zemi, která se choulí pod pohledem Evropské unie a snáší rány.

Necháváme si přikazovat, jak máme žít. Musíme se bránit, abychom mohli žít s těmi, se kterými chceme. Necháváme se vydírat přes dotace. Jsme vychováváni k tomu, abychom rozpoznali ty „správné“ informace. Krůček po krůčku ztrácíme svoji suverenitu. Přikrčeni k zemi se plížíme zpátky do bezpečí té známé klece a bojíme se, abychom nepřišli o misku žrádla (dotací). Je to stále ta stejná klec, jen má jiného majitele. A přesvědčujeme sami sebe, že jsme malinká země, kterou ostatní rozdupou. Nerozdupou! Nerozdupali nás tehdy, nerozdupou nás ani teď! Vylezme zase z té klece, nadechněme se a roztáhněme křídla. Jsme skvělá země s nesmírně šikovnými a chytrými lidmi. Přežili jsme staletí. Přežili jsme útlak i okupaci. Přežijeme i Evropskou unii.

Ivana Burešová Marková,
členka Republikového výboru Svobodných

Vyšlo i na osobním blogu autorky.