Dovolte mi, abych zde zmínila několik připomínek, které mě v souvislosti s projednávaným návrhem zákona o bezpečnostní činnosti napadly a kterým bychom dle mého názoru měli věnovat větší pozornost.

Cílem tohoto zákona dle důvodové zprávy má být nová úprava právního rámce soukromých bezpečnostních služeb v České republice. Tento zákon, který zde citelně absentuje již několik let, má postihnout zhruba 6 500 podnikatelských subjektů v oblasti soukromých bezpečnostních činností, zaměstnávajících téměř 50 000 zaměstnanců a s udávaným ročním obratem v roce 2014 cca 18 mld. Kč.

Důvodová zpráva tohoto návrhu zmiňuje velký počet rizik a nebezpečí, které je spojováno s privátními bezpečnostními službami, resp. právě nevhodnou stávající právní úpravou. Je to zejména zneužití poskytování služeb v neprospěch klienta, použití bezpečnostních služeb namísto nebo vedle obecní policie nebo kolísání profesní kvality zaměstnanců poskytovatelů služeb. Důvodová zpráva hovoří i o bezpečnostních službách jako potenciálním „útočišti a nástroji kriminálních živlů a zpravodajských služeb cizích mocností“.

S ohledem na citlivost této problematiky výkonu soukromé bezpečnosti a počet podnikatelů a zaměstnanců v tomto sektoru se jedná o zákon bezesporu potřebný a významný. Je však nyní zodpovědností nás, poslanců, abychom zvážili míru zásahu státní moci do tržního prostředí a zejména do samotných osobnostních práv fyzických osob, a to i s ohledem na mezinárodní závazky státu ve vztahu k zahraničním poskytovatelům bezpečnostních služeb.

Z návrhu zákona je patrné, že stát, reprezentovaný svými bezpečnostními složkami, jako jsou Policie ČR nebo zpravodajské služby, a ministerstvem vnitra, má velmi zásadně převzít dohled nad soukromými bezpečnostními službami, a to i v porovnání se zahraničím až neobvykle důkladně, když ke každé žádosti o vydání licence každého poskytovatele má být obligatorně žádáno stanovisko zpravodajských služeb. Pro srovnání mohu uvést, že ve většině sousedních zemí je klíčovým subjektem pro rozhodnutí o vydání licence podnikateli ministerstvo vnitra příslušné země a licence je vydávána na základě vyjádření nejvýše policejního orgánu ve vztahu k trestním řízením.
Úzká vazba na zpravodajské služby a povaha jejich vyjádření v řízení o vydání licence je tak klíčovým aspektem tohoto zákona. V předkládaném návrhu spatřuji zejména úskalí spočívající právě v nepřiměřeném zásahu do soukromí fyzických osob a nedostatečně vymezený rozsah a předmět šetření zpravodajskými službami.

Ačkoli stát v návrhu zákona totiž nepřenáší žádnou z částí své moci na soukromé subjekty, přesto mohou být všechny osoby uvedené v žádosti o vydání licence (a to bez vymezení zda se jedná o osoby fyzické nebo právnické), široce prověřovány zpravodajskými službami ve vztahu k zákonem neurčitě vymezeným bezpečnostním rizikům.Dle mého názoru toto povede k absurdním a nepřiměřeným situacím, kdy i lokální poskytovatelé ostrahy budou nuceni podrobit své soukromí nijak nespecifikovanému šetření státních složek specializujících se na činnost proti nejzávažnějším ohrožením bezpečnostních zájmů. Domnívám se, že navrhovaná úprava tak zbytečně zdvojuje úpravu obsaženou v zákoně o utajovaných informacích a bezpečnostní způsobilosti, když licenční řízení se tak díky povinnému zapojení zpravodajských služeb stává de facto bezpečnostní prověrkou, byť společenské riziko spojené s výkonem ostrahy skladových prostor je jistě na daleko nižší úrovni, než je tomu u přístupu k utajovaným informacím. Mám za to, že vhodnější by bylo takové pojetí, které je užívané i dnes, kdy až v případě zvláštní povahy střežených zájmů je objednatelem vyžadován poskytoval mající osvědčení národního bezpečnostního úřadu pro příslušný stupeň utajení.

Právě uvedené je o to závažnější, že tato vyjádření zpravodajských služeb již mají sama o sobě obsahovat závěr, zda by licence měla být vydána či nikoli. Dochází tak dle mého názoru k netransparentnímu přenosu faktické rozhodovací pravomoci z Ministerstva vnitra právě na tyto orgány, ačkoli ministerstvo zůstává právně i politicky odpovědným subjektem. Jen těžko si lze totiž představit, že ministerstvo rozhodne jinak, než bude znít závěr dotčeného orgánu, neboť samo nebude mít dostatek jiných podkladů.

Třetím, neméně však podstatným aspektem spojeným s těmito vyjádřeními zpravodajských služeb je skutečnost, že žadatel často nebude mít možnost se s jejich obsahem vůbec seznámit, natož na ně reagovat například v opravném prostředku. Zákon totiž počítá s tím, že budou-li označeny za utajované informace (což lze u zpráv tohoto charakteru očekávat), může ministerstvo v odůvodnění zcela rezignovat na jejich obsah. S ohledem na úpravu správního řádu pak budou rovněž vyloučeny i s případného nahlížení do spisu žadatelem.

Zvláštním se mi rovněž jeví zamýšlené zavedení negativního rejstříku neúspěšných žadatelů o vydání licence, který bude obsahovat seznam těchto subjektů po dobu deseti let, a to včetně důvodu zamítnutí.Význam rejstříku má sankční charakter, kdy takový podnikatel je de facto diskvalifikován z jakéhokoli trhu, byť by nadále provozoval svou aktivitu mimo oblast bezpečnostních služeb. Takový subjekt bude zcela znevýhodněn oproti konkurenci, byť pro daný sektor podnikání informace zjištěné v licenčním řízení nebudou jakkoli relevantní. Smysl této ojedinělé evidence mi tak uniká.

Návrh zákona je jistě dobrým příslibem pro vytvoření potřebného legislativního rámce pro tento segment trhu. Nicméně s ohledem na množství subjektů, ať už fyzických či právnických, a míry zásahu do jejich práv, je dle mého názoru třeba při projednání návrhu zákona postupovat tak, aby přijatá úprava nového zákona o bezpečnostní činnosti byla kvalitním právním předpisem zvyšujícím úroveň bezpečnostních služeb a nevyžádala si v krátké době další překotné koncepční změny na úkor svých adresátů.