Co mne ovšem překvapuje a do určité míry i znepokojuje je to, že podobné názory lze nalézt i u lidí, kteří o sobě často říkají, že jsou pravicově zaměření.

Na následujících řádcích se pokusím ukázat, proč je přeregulovaný Brusel produkující normy na zakřivení banánů (což je banalita) a deformující energetický trh “zelenými” nápady (to už banalita vůbec není a z dlouhodobého hlediska se jedná o nejškodlivější politiku evropského mainstreamu, ale o tom až někdy jindy) pořád lepší než putinovské Rusko.

To, že Rusko je ropnou a plynovou velmocí, tuší asi všichni. Málokdo si ale uvědomuje veškeré pozitivní i negativní důsledky z toho plynoucí. Komodity tvoří v současnosti okolo 70 % ruského exportu. Přitom ještě nedávno (v polovině 90. let) tento podíl tvořil přibližně 50 %. Export plynu a ropy v současnosti tvoří téměř třetinu ruského HDP a je zodpovědný za celou polovinu ekonomického růstu od roku 2000 do současnosti. Tento fakt se velmi silně projevil během světové finanční krize v roce 2009, kdy cena ropy klesla na historická minima a ruská ekonomika vykazovala v meziročním srovnání pokles o 8 %, nejvíce ze všech vyspělých států G20. Tato čísla jasně ukazují, že odvětví je naprosto klíčové pro funkci státu a celou ekonomiku Ruska.

Ruský plynárenský průmysl se vyhnul privatizaci během 90. let, v současnosti tedy státní Gazprom obstarává 78 % ruské produkce plynu a má také monopol na export. Vlastní i veškerou infrastrukturu pro přenos plynu. Jiná situace nastala v ropném průmyslu, jehož privatizace vedla k vzniku ruských oligarchů. Největší a nejznámější mezi nimi, Michail Chodorkovsky, byl majoritním vlastníkem společnosti Jukos, která zbankrotovala poté, co byl její majitel uvězněn a společnosti byla vyměřena likvidační pokuta za údajné neplacení daní ve výši 27 miliard USD. Nejvýznamnější aktiva společnosti poté ve zmanipulovaných aukcích nakoupily ropné společnosti vlastněné státem, především Rosněfť, který od roku 2010 vede Igor Sečin, bývalý Putinův spolupracovník z KGB. V důsledku výše popsaného a dalších akvizic nyní ruský stát kontroluje 56 % produkce ropy v Rusku, z čehož samotný Rosněfť představuje 48 %.

Ruský stát tedy kontroluje 78 % produkce plynu a 56 % produkce ropy. Putinovský režim navíc využívá zisky z ropného a plynárenského průmyslu k subvencování domácí spotřeby. Gazprom prodává 60 % své produkce v Rusku za cenu, která nepokrývá mezní náklady, a tudíž mu generuje ztrátu, kterou ovšem vyrovná a dokonce překlopí do zisku exportem za hranice.

Zajímavé je také daňové zatížení ruských společností. Pro srovnání: Chevron a Exxon Mobil jsou v USA daněny efektivní daňovou sazbou ve výši 42-43 %, zatímco výše efektivního zdanění ruských ropných společnosti se pohybuje okolo 70 %.

Putinovský režim je tedy financován z extrémního zdanění společností exportujících ropu a plyn. Tyto daně Kreml realokuje do chudých periferií Ruska a tím zde udržuje sociální a národnostní smír.

Je tedy nasnadě, že tento model není dlouhodobě udržitelný. Dlouhodobého růstu lze dosáhnou pouze v demokratické a tržní společnosti, ovšem v ní již není místo pro vertikálu moci Vladimíra Putina, kde stát reprezentovaný vůdcem a jeho nohsledy vystupuje jako hlavní ekonomický a politický hráč. Proto musí Putin sáhnout do arzenálu prostředků vlastním všem diktátorům 20. století, což se projevuje především během současné ukrajinské krize. Jedná se o přehnaný důraz na nacionalismus a pocit o morální nadřazenosti národa, určení vnějšího nepřítele a jeho démonizace (fašisté z Majdanu), odvolávání se na historické předchůdce současného státu, zdůrazňování jejich slávy a velikosti a územní expanzivnost.

Nenechme se zmást ruskou propagandou. Současná agresivita Ruska není výsledkem jeho vzrůstající síly. Naopak je to chování medvěda s prostřelenou nohou, který je zahnaný do kouta a vztekle se ohání tlapami okolo sebe. Sice ještě může dát pořádnou ránu, pokud si nedáte pozor, ale dříve nebo později se unaví a pojde.

Lze tedy konstatovat, že současné Rusko je státem autoritativního typu, ve kterém stát vystupuje jako hlavní ekonomický hráč, využívá vysoké zdanění státních podniků k financování mocensky korupčního prostředí, případně jedná protiprávně a likviduje soukromé vlastnictví. Je na tomto jednání něco pravicového, když pravice představuje vládu práva, podporuje soukromé vlastnictví a lidskou iniciativu a tvořivost? Není.

Americký senátor John McCain dokonce v jednom svém televizním vystoupení Rusko označil jako „benzinovou pumpu, která předstírá, že je stát“. Pak se opravil a řekl: „beru zpět, je to benzinová pumpa ovládaná mafií, která se tváří jako stát“.

Můžeme mít tisíc a jednu výhradu k Evropské unii a upadající západní společnosti, ovšem když dochází na lámání chleba, mám jasno, na jaké straně stojím.

P. S.: Pro zájemce o hlubší pochopení ruského ropného a plynařského průmyslu doporučuji článek vydaný American Enterprise Institute, ze kterého jsem také čerpal: http://www.aei.org/outlook/foreign-and-defense-policy/regional/europe/the-political-economy-of-russian-oil-and-gas/