Co mne ovšem překvapuje a do určité míry i znepokojuje je to, že podobné názory lze nalézt i u lidí, kteří o sobě často říkají, že jsou pravicově zaměření.

Na následujících řádcích se pokusím ukázat, proč je přeregulovaný Brusel produkující normy na zakřivení banánů (což je banalita) a deformující energetický trh “zelenými” nápady (to už banalita vůbec není a z dlouhodobého hlediska se jedná o nejškodlivější politiku evropského mainstreamu, ale o tom až někdy jindy) pořád lepší než putinovské Rusko.

To, že Rusko je ropnou a plynovou velmocí, tuší asi všichni. Málokdo si ale uvědomuje veškeré pozitivní i negativní důsledky z toho plynoucí. Komodity tvoří v současnosti okolo 70 % ruského exportu. Přitom ještě nedávno (v polovině 90. let) tento podíl tvořil přibližně 50 %. Export plynu a ropy v současnosti tvoří téměř třetinu ruského HDP a je zodpovědný za celou polovinu ekonomického růstu od roku 2000 do současnosti. Tento fakt se velmi silně projevil během světové finanční krize v roce 2009, kdy cena ropy klesla na historická minima a ruská ekonomika vykazovala v meziročním srovnání pokles o 8 %, nejvíce ze všech vyspělých států G20. Tato čísla jasně ukazují, že odvětví je naprosto klíčové pro funkci státu a celou ekonomiku Ruska.

Ruský plynárenský průmysl se vyhnul privatizaci během 90. let, v současnosti tedy státní Gazprom obstarává 78 % ruské produkce plynu a má také monopol na export. Vlastní i veškerou infrastrukturu pro přenos plynu. Jiná situace nastala v ropném průmyslu, jehož privatizace vedla k vzniku ruských oligarchů. Největší a nejznámější mezi nimi, Michail Chodorkovsky, byl majoritním vlastníkem společnosti Jukos, která zbankrotovala poté, co byl její majitel uvězněn a společnosti byla vyměřena likvidační pokuta za údajné neplacení daní ve výši 27 miliard USD. Nejvýznamnější aktiva společnosti poté ve zmanipulovaných aukcích nakoupily ropné společnosti vlastněné státem, především Rosněfť, který od roku 2010 vede Igor Sečin, bývalý Putinův spolupracovník z KGB. V důsledku výše popsaného a dalších akvizic nyní ruský stát kontroluje 56 % produkce ropy v Rusku, z čehož samotný Rosněfť představuje 48 %.