V tomto týdnu se v médiích objevila zpráva, že Evropská unie zintenzivní tzv. boj proti dezinformacím na sociálních sítích. Tzv. bojem s dezinformacemi se Evropská unie zabývá dlouhodobě, přičemž se sebevědomě pasuje do role síly dobra bojující proti silám zla. Co se týče unijního motivu k této iniciativě, nemyslím si, že se unijní politici jednoho krásného dne podívali na sociální sítě, poplakali si, že uviděli takové množství lží, a proto se rozhodli těmto lžím udělat přítrž. Podle mě je mnohem reálnější, že se na sociální sítě podívali, i si poplakali, ale ne kvůli šíření údajných lží, nýbrž kvůli orkánu zpráv kritizujících vývoj Evropské unie. Pokud bych to měl hodnotit zcela otevřeně, jsem pevně přesvědčený, že hlavním smyslem tzv. boje proti dezinformacím je jen cenzura nepohodlných zpráv, maskovaná za na první pohled bohulibý boj proti lžím.

Navzdory výše uvedenému si na chvíli zkusme představit, že Evropská unie boj proti údajným lžím myslí upřímně. Pokud někdo skutečně chce bojovat proti lžím, musí nejprve lež rozpoznat, což často není vůbec jednoduché. Již mnohokrát se totiž ukázalo, že co je v jeden okamžik považováno za pravdu, mnohdy i prokázanou důkazy, je za nějaký čas přehodnoceno na lež. V této souvislosti vzpomeňme například na rok 2003, kdy mnozí západní politici předkládali důkazy, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení a je připraven zaútočit na Západ. Až po letech se ukázalo, že vše byla jedna velká lež, jež měla obhájit casus belli vůči Iráku. Čistě hypoteticky, kdyby někdo napsal v roce 2003 na sociální sítě, že Saddám Husajn zbraně hromadného ničení nemá, tak by ho cenzoři pasovali na lháře s odkazem na důkazy západních tajných služeb a ztížili, nebo rovnou zabránili, ve sdílení jeho příspěvku. Možná výše uvedené vyznívá příliš nihilisticky, ale skutečně jsem toho názoru, že rozpoznat pravdu je v (geo)politice v mnohých případech prakticky nemožné.