K napsání této stati mě vyprovokovaly nedávné články v části mainstreamových médií, které se týkaly zpochybňování počtu obětí Čechoslováků v období 2. světové války či zpochybňování odsunu Němců z Československa. Rovněž mě zarazilo vítání nechvalně známého Bernda Posselta, tvář sudetských Němců nebo volání po prezidentce České republiky Angele Merkelové. V tomto duchu "nerozborného německého přátelství" je velmi pikantní i tweet novináře z Hospodářských novin, lajknutý samotným Petrem Honzejkem, který sděluje, že se nemáme bát německého diktátu, ba naopak.

Výše zmíněné mě vede k názoru, že (někteří) mainstreamoví novináři a politici si dali za cíl změnit negativní názor mnohých Čechů na Němce. S ohledem na naši historickou zkušenost s Němci, nejen z 20. století, to rozhodně není lehký úkol. Jak chcete zlepšit PR souseda, který nás chtěl poněmčit, vyhnat, ba dokonce rovnou vyhladit? Jediná možná strategie je formou tzv. inkrementalismu. Jedná se o metodu postupných dílčích kroků s méně nápadným záměrem, které v součtu dosáhnou zprvu nemyslitelného výsledku. Někdy se tato strategie připodobňuje k žábě v hrnci s vodou, přičemž tato voda se pomalu ohřívá, dokud se žába neuvaří.

Někdy mainstreamoví novináři v souvislosti s "lakováním Německa narůžovo" argumentují, že se neblahé historické události staly přece před mnoha desetiletími a současné Německo je jiné, proto je potřebné v ČR změnit jeho vnímání. Tuto argumentaci však od těchto novinářů odmítám. Proč? Stejní lidé, kteří toto vykřikují ve vztahu k Německu, totiž s železnou pravidelností připomínají jiné tragické zkušenosti s jinými státy, které se rovněž staly před mnoha desetiletími (např. vpád Varšavských vojsk). Jedná se tak o falešnou pokryteckou argumentaci a tu vždy ignoruji.

Jsem toho názoru, že by se na naši historii nemělo zapomínat a vždy by se mělo upozorňovat na její přepisování nebo její vymazávání. A nemyslím úpravu historie jen ve prospěch Německa, ale i jiných států. Velmi mile mě překvapily komentáře na sociálních sítích, jelikož pod každým proněmeckým článkem se strhla bouřlivá diskuse, jež autorům připomínala historické reálie, na které ve svých článcích „zapomněli“. Dokud lidé budou mít kritické myšlení, znalosti a nebudou se bát projevit, tak neskončíme jako ta pomyslná žába v eintopfu.