Většina obyvatel jásá nad opatřeními vlády, jak se stará o zaměstnance, kteří jsou v karanténách, nuceně sedí doma za zadku (sám mezi ně patřím) a jak zabrání propadu ekonomiky a poklesu životní úrovně. Fajn, ale tak trochu mi tam nesedí nepoměr ve financích. Na jednu stranu vláda tvrdí, že bude přispívat firmám na mzdy, aby nepropouštěly zaměstnance. Rozhodlo se o tom ve čtvrtek 19.3. Opatření vyjde asi na 1,1 miliardy korun. Tolik peněz! 1,1 MILIARDY!!!

O den později se ve zprávách objevil nenápadný článek, že sice máme schválený schodek státního rozpočtu ve výši 40 miliard Kč, ale vzhledem k mimořádné situaci se navýší až na 200 miliard!!! Ostatně proč ne – prý ve srovnání s Řeckem a Itálií máme obrovský prostor na to se zadlužovat, řekl pan Babiš (viz zdroj). Přesně dle logiky: soused je ve dluzích až po uši, takže já mohu být klidně po krk a vlastně jsem na tom dobře. Takže žádné šetření – naopak mejdan pokračuje ve vyšších otáčkách! Půjčím si o 160 miliard víc a nechám z toho jako almužnu lidem ukápnout 1,1 a ještě dělám v médiích hrdinu! Ono asi z těch cca 160 miliard, o které státní dluh naroste, ještě něco málo spadne ve prospěch firem a občanů, ale nedělám si iluze, že by vláda začala konečně rozumně hospodařit.

Na začátku krize jsem si na chvíli myslel, že vše zlé je i k něčemu dobré a že na všem se dá najít při troše dobré vůle i něco pozitivního. A že tento pohled lze uplatnit i na současnou epidemii koronaviru. Vybírám jen jeden jediný aspekt, o kterém si ale myslím, že není zcela zanedbatelný. Ano, jedná se právě o tu finanční stránku, resp. o odhady propadu ekonomiky a propočty „kolik nás to bude stát“. Opravdu se musíme jako stát zadlužovat? Opravdu by nešlo hospodařit lépe?

Zkusme se podívat, kde by se dalo razantně ušetřit.

Všichni známe z tisku, médií a praxe skutečnost, že jakmile se zavede nějaké opatření, nařízení, jakmile se někomu „přiklepne“ dotace, je to víceméně zabetonovaný stav a nikdo s tím již nehne.

Příkladů bychom našli celou řadu. Je to celá plejáda příspěvkových organizací, různých pseudokulturních zařízení, příspěvky pro různé „sublokální“ tiskoviny, jde o financování nejrůznějších začleňovacích a jiných projektů atd. Patří sem i financování nesmyslných staveb (cyklostezky odnikud nikam s frekvencí pohybu 1 cyklista týdně), patří sem třeba i naprosto zcestná podpora mikroregionů spočívající v přidělování dotací náhodně vybraným podnikatelům nebo podnikatelům s těmi správnými konexemi. Můžeme sem zařadit stovky různých neziskovek, které parazitují na státním rozpočtu. Podle webu neziskovky.cz je v ČR 1429 neziskových organizací. Ptejme se, které z nich jsou opravdu neziskové a věnují se smysluplné činnosti jako např. Klokánek apod. a kolik z nich slouží jen jako zástěrka pro nějakou pseudočinnost, přičemž hlavní náplní je čerpání peněz ze státního rozpočtu. Obávám se, že by to nebylo zrovna malé procento.

Stejné je to i se zaměstnanci ve státním sektoru. Jakmile se vytvoří nějaké tabulkové místo tak neexistuje síla, která by je dokázala zrušit. Jednou úředník = navždy úředník. Viz třeba Jihlava, kde se nabrali úředníci kvůli vyhodnocování přestupků z kamer na D1. Kamery tam sice přes půl roku nebyly, ale úředníci sedí na židli dál. A zdaleka nejde jen o zaměstnance – úplně stejné je to s celými úřady a organizačními jednotkami. Existuje snad nějaký opravdu smysluplný důvod, proč by měly existovat instituce jako např.
– Vinařský fond
– Národní informační a poradenské středisko pro kulturu
– Národní ústav lidové kultury
– Ústav pro hospodářskou úpravu lesů
– Výzkumný ústav práce a sociálních věcí
– Rada vlády pro lidská práva a menšiny
– Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí
– Státní fond kinematografie
– Státní fond rozvoje bydlení
a celá řada dalších. Stamiliony létají vzduchem.

Další věc, kde „létají peníze oknem“ je zbytečná, nepřehledná a přebujelá administrativa. Podnikatelé a firmy v ČR mají více než 1500 byrokratických povinností. Navzdory tomu, že zde máme celou řadu komisí a úřadů (opět zbytečných), které proti tomuto stavu údajně bojují. Třeba Expertní skupinu pro snižování administrativní zátěže, celoevropský program REFIT a další.

Údaje z roku 2017 (zdroj MPO) Kolik a jakých informačních povinností vyžadují česká ministerstva?
(A – nařízení EU, B – směrnice EU, C – národní legislativa)

Kolik informací požadují česká ministerstva.
Poznámka: * v těchto případech bylo poměrnou částí napočítány IP spadající do kategorie B i C (případně i do A).

Náklady na celkovou administrativní zátěž byly vyčísleny i finančně. Ročně vyjdou podnikatele celkem na 71 mld. Kč. To je vlastně skoro 50% přirážka k dani z příjmu právnických osob. Nejdráže se úřaduje pro ministerstvo financí (za 43 mld.), ministerstvo práce a obchodu (10 mld.) a také pro ministerstvo práce a sociálních věcí (10 mld.).

Ano – „prožrali“ jsme díky minulým i současné vládě tučné roky. Ano – líp už bylo. Ale – než si nesmyslně půjčovat a zadlužovat republiku na generaci dopředu, nebylo by rozumnější začít konečně smysluplně hospodařit? Argument, že Řecko a Itálie jsou na tom hůř než my, je ….. cenzuruji sprosté slovo – takže: nezodpovědný a krátkozraký! Uvědomujeme si to?

Zdroje: ZDE, ZDE.