Jde o osobnost výrazně méně známou, než je jeho otec, jeden z „Mužů 28. října“ a dodnes mimořádně uznávaný prvorepublikový ministr financí Alois Rašín. A je to škoda, protože i Ladislav Rašín byl mimořádnou postavou našich moderních dějin.

Ladislav Rašín přišel tedy na svět 22. června roku 1900 v Praze jako prvorozený syn Aloise Rašína. Po první světové válce začal studovat práva na pražské Právnické fakultě Univerzity Karlovy a současně působil i jako osobní tajemník svého otce. Studia dokončil v roce 1923.

Krátce poté, v roce 1924,  napsal a vydal knihu „Vznik a uznání československého státu“, která mimo jiné (hlavně na základě studia dokumentů z Pařížské mírové konference)  dokazovala význam 28. října 1918 a s ním spojené domácí protirakouské akce pro vznik samostatného Československa.

Následně připravil k vydání Paměti svého otce, které vyšly (až po jeho násilné smrti rukou atentátníka v roce 1923) v roce 1929. Po otcově smrti mladý Ladislav přísahal, že půjde v jeho šlépějích. Což bezezbytku naplnil.

Právník, politik, bojovník

Ve své právnické kariéře se úspěšně věnoval advokacii, obhajoval mimo jiné například Jiřího Stříbrného, někdejšího souputníka Rašína staršího a dalšího z „Mužů 28. října“, národního socialistu, několikanásobného ministra, ale i rebela a kritika tzv. skupiny Hradu (a především Edvarda Beneše), kterého dokázal před soudem očistit z politicky účelového obvinění z korupce.

Ladislav Rašín se v Československé národní demokracii nejprve angažoval ve skupině okolo časopisu Národní myšlenka (kam patřil např. i básník Viktor Dyk), jehož byl spoluzakladatelem. Aktivně působil i ve stranické mládežnické organizaci, v Mladé generaci Československé národní demokracie.

V parlamentních volbách v roce 1935, na počátku soumraku První republiky, by zvolen poslancem za Národní sjednocení, což byla nová národně konzervativní politická strana vzniklá na základě sloučení Kramařovy (a Rašínovy) Národní demokracie, Národní fronty profesora Františka Mareše a Národní ligy Jiřího Stříbrného - po jeho vyloučení ze strany národních socialistů.

Na obranu republiky, proti kapitulaci

Pro obecní volby v pohnutém roce 1938 navrhoval v sídlech s vysokým zastoupením německého obyvatelstva sestavovat jednotné kandidátky všech českých stran, které by byly účinnou protiváhou nacisticky a protičesky zaměřené pro hitlerovské Sudetoněmecké strany.

Tento návrh se ovšem realizovat nepodařilo. Stejně tak jako Rašínův návrh na nepřipuštění Sudetoněmecké strany k těmto volbám z důvodu jejího evidentního průkazně protistátního a protidemokratického zaměření.

Československá národní demokracie – a později i Národní sjednocení – byly vždy, i velkou zásluhou Rašína mladšího, subjekty důsledně pronárodní, hájící tvrdě suverenitu a samostatnost československého státu, zejména proti čím dál zjevnějšímu německému nebezpečí. Jasně, jednoznačně a bez jakékoli relativizace a appeasementu v podobě ochoty k jednání s henleinovci – např. formou jejich inkorporace do československé vlády - k čemuž byli ochotni mj. agrárníci.

V období tzv. mnichovské krize byl Rašín junior jedním z hlavních odpůrců československé kapitulace a rovněž jedním z vedoucích představitelů Výboru na obranu republiky. Je nutné doplnit,
že důležitou součást tohoto uskupení tvořili také tehdejší českoslovenští komunisté v čele s Klementem Gottwaldem, Václavem Kopeckým a Janem Švermou.

Tento výbor pořádal dne 22. září 1938 i nejznámější a nejpočetnější „protikapitulační“ manifestaci odhodlání bránit celistvost republiky i se zbraněmi v rukou před tehdejším sídlem československého parlamentu v budově Rudolfina. Na jejím balkoně tehdy bok po boku hovořili právě Ladislav Rašín, Gottwald, ale také třeba i legendární legionářský generál Radola Gajda.

Nikdy se nesmířit s Mnichovem

Ladislav Rašín tehdy prohlásil: „Já, Rašín, vám říkám, že není rozdílu mezi mnou a komunisty v tu chvíli, kdy jde o to republiku hájit a uhájit".

Po podpisu mnichovské dohody se účastnil i jednání významných osobností z okruhu vedení armády a některých politických představitelů, které se s kapitulací odmítaly smířit a diskutovaly možnost vojenského odporu – včetně provedení vojenského převratu.

Prezidentu Edvardu Benešovi tehdy, 30. září 1938, na Pražském hradě řekl i toto: „Promiňte, pane prezidente, že s Vámi nesouhlasím. Na tomto Hradě vládli čeští králové samostatnému státu a určovali často dějiny Evropy. Zde na tomto Hradě se ale nikdy neustupovalo. Měli jsme se bránit. Ustoupili jsme sami. Příští generace nás odsoudí, že jsme bez boje odevzdali své kraje. V čem má národ vidět sílu a v co má věřit, když jsme mu vzali armádu, která bez výstřelu opouští pozice? K té cizí zbabělosti připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda, že jiní zradili nás, ale my zrazujeme sami sebe.“.

V době tzv. Druhé republiky patřil Ladislav Rašín mezi hlavní odpůrce změn politického systému směrem k jeho autoritářskému pojetí a omezení politické plurality. Na protest proti redukci stranického systému do dvou subjektů - pravicové Strany národní jednoty a levicové Národní strany práce – zůstal Ladislav Rašín v Poslanecké sněmovně jako nezávislý (nezařazený a bezpartijní) poslanec.

Hlasoval zde proti ústavním zákonům o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi i proti tzv. zmocňovacímu zákon, který eliminoval parlament z ústavního systému ČSR a veškerou výkonnou a zákonodárnou moc převáděl na exekutivu.

V jednom ze svých posledních parlamentních projevů, 14. prosince roku 1938 mimo jiné uvedl: „V duši národa musí plápolati plamínek národní víry. Národ je veliký jen silou své odvahy, vřelostí své víry a velikostí odhodlání snášeti utrpení a přinášeti oběti budoucnosti. Tři sta let čekal český národ na obnovení své samostatnosti. Celá desetiletí čekali Poláci na své vzkříšení, dvacet let čekali Maďaři na svoji revisi. I my musíme znovu čekati, musíme živiti plamínek víry, aby nám neuhasl, abychom nepropadli resignaci, aby z národa božích bojovníků se nestal národ podlých otroků. Světové dějiny viděly už často vznikat a zanikat mocné a světové říše. Charakter národa nakonec rozhodne o tom, zda ne-li my, tedy naše děti dožijí se nové, lepší svobody a neodvislosti.“.

Odboj, věznění a smrt

Po zahájení německé okupace a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se ihned zapojil do odbojové činnosti v rámci organizace „Politické ústředí“. 13. prosince 1939 byl ve svém bytě v Žitné ulici číslo 562/10 zatčen gestapem a internován v pankrácké věznici. V létě roku 1940 byl pak převezen do vězení v Berlíně, kde byl následně (až) v prosinci roku 1941 postaven před soud.

Zde přednesl výraznou a odvážnou obhajobu, při které explicitně deklaroval věrnost svému národu a obvinil Německo z porušování protektorátní autonomie. Berlínský soud jej odsoudil k trestu smrti, kterýžto rozsudek byl po čase změněn na 15 let těžkého žaláře.

Rašín posléze prošel řadou dalších německých věznic a během pobytu v nich a v jejich nelidských podmínkách těžce onemocněl. Zemřel 15. března roku 1945, krátce před příchodem americké armády, ve vězeňské nemocnici ve Frankfurtu nad Mohanem. Je ohromnou dějinnou nespravedlností (s německým podpisem a zaviněním), že se nedožil osvobození vlasti, kterou nade vše miloval.

Předčasně tak zemřel jeden z nejobdivuhodnějších politiků celých československých a českých dějin, mimořádný politický talent a člověk pevného charakteru.

Roku 1995 pak obdržel Ladislav Rašín nejvyšší civilní vyznamenání českého státu - Řád T. G. Masaryka I. třídy.

Český vlastenec, který nikdy nekapituloval

Historik Jan Jandl k osudu a osobnosti Ladislava Rašína  uvádí „V moderních dějinách našeho státu není mnoho postav politiků či státníků, kteří si za každé situace stáli za svými názory a nepodléhali konjunkturalistickým či většinově převládajícím postojům ve společnosti. Nikdy nekapitulovali před silnějším protivníkem, byli důslednými českými vlastenci a v boji za prosazení svých ideálů neváhali nasadit ani to nejcennější – vlastní život.“

Ladislav Rašín takovým politikem a státníkem byl.

I ve světle těchto skutečností se tak jeví poválečný zákaz obnovy činnosti Československé národní demokracie - této historické strany, která se mimořádně zasloužila o náš samostatný stát, vždy za jeho existenci a svobodu bojovala a nikdy jej nezradila – z vůle a  rozhodnutí prezidenta Edvarda Beneše jako mimořádná hanebnost.

Nebýt jí, možná by se naše (nejen těsně) poválečné dějiny ubíraly poněkud jiným směrem.

Převzato z profilu.