Poněkud překvapivá koncovka procesu ustavování nové české vlády, kdy prezident Miloš Zeman de facto během několika hodina změnil svůj striktně odmítavý postoj ke jmenování Jana Lipavského ministrem zahraničních věcí a kdy ministerský dekret s jeho jménem nakonec podepsal, (opět) neumožnila, aby, alespoň teoreticky, mohl být po téměř třech desítkách let platnosti české vysloven autoritativní verdikt o tom, zda prezident republiky skutečně musí do ministerské funkce jmenovat každého kandidáta, kterého mu navrhne předseda vlády, anebo zda má rovněž právo tyto návrhy odmítnout.

Veřejnost, a nejen ta odborná či politická, tak nadále zůstává v této otázce názorově rozdělena, přičemž oba tábory setrvávají v přesvědčení, že pravda je na jejich straně. Budou někdy relevantně rozsouzeny? A lze to vůbec akceptovatelně provést? A je ještě vůbec k onomu letitému sporu říci něco nového?

Ústava versus dohady a zbožná přání

Pokud se budeme držet striktně ústavního textu a jeho logického a systematického výkladu v kontextu architektury našeho politického systému, není celá záležitost zas až tak moc komplikovaná.

Co se týče institutu jmenování člena vlády, naše Ústava jasně říká, že ministra, (resp. člena vlády), jmenuje prezident na návrh předsedy vlády. To znamená, že (na rozdíl od odvolání člena vlády, jak si ukážeme dále) jde o (sdílený) akt, který vyžaduje shodu předsedy vlády s prezidentem na osobě konkrétního ministerského kandidáta.

Jinými slovy, je nezpochybnitelné, že členem vlády může prezident jmenovat jen tu osobu, kterou mu navrhne premiér. Ale zároveň nikoli úplně každou osobu, kterou mu předseda vlády navrhne - to z textu, logiky ani systematiky Ústavy nikterak nevyplývá.

Naopak. Pokud by byl prezident republiky povinen vyhovět každému návrhu předsedy vlády na jmenování ministra, byly by předpoklady a náležitosti tohoto ústavního aktu formulovány jinak. Obdobně, jako je tomu u jiného ústavního institutu probíhajícího na ose prezident – předseda vlády – ministr, kterým je odvolání člena vlády.

Zde není v teorii ani politické praxi žádného sporu o tom, že návrhu předsedy vlády na odvolání některého jejího člena je povinen prezident republiky vždy vyhovět. A jak že je tento ústavní akt formulován: „Prezident odvolá člena vlády, jestliže to navrhne její předseda.“

Což znamená, že zcela rozhodujícím je projev vůle premiéra, který prezident pouze provede. Nemá zde prostor pro vlastní uvážení. Na rozdíl od aktu jmenování člena vlády, kde prostor pro toto uvážení má – kdyby byl záměr ústavodárců jiný, formulovali by zásady a pravidla postupu jmenování člena vlády identicky, jako je tomu v případě odvolání jejího člena.

Musí být ministrem jmenován i kanibal, když to navrhne premiér?

A ještě další argument. I zarytí odpůrci názoru prezidenta Miloše Zemana výklad kompetencí prezidenta republiky v případě jmenování členů vlády, například ústavní právník profesor Kysela, připouštějí, že v určitých výjimečných situacích prezident republiky právo nejmenovat premiérem navrženého člena vlády má. Uvádějí se často (až absurdní) příklady typu, kdyby šlo o kanibala, analfabeta, masového vraha či agenta cizí mocnosti (což už až zas tak absurdní případ být nemusí…).

Ale Ústava, ani jiný právní předpis, žádné takové výjimky nedefinují a neevidují – proces jmenování člena vlády ej v našem právním řádu upraven pouze jedinou větou v článku 68 odstavec 2 Ústavy: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“.

Takže jestliže existuje shoda na tom, že mohou existovat (byť krajní a excesivní) příklady situací, kdy prezident republiky navrženého kandidáta (z dobrých a oprávněných důvodů) jmenovat nemusí, je tím zároveň implicitně řečeno, že prezidentské právo „nejmenovat“ objektivně existuje. Což znamená, že spor může být veden teoreticky už jen o to, zda má toto právo nějaké hranice – kdy ještě ano, a kdy už ne.

Ale pokud nejsou písemně (a naše právo jako systém je pozitivní, založené na písemných pramenech, nikoli na obyčejích, zvyklostech a precedentech) – taxativně, anebo alespoň demonstrativně – vymezeny, definovány a dány, pak jakoby neexistovaly vůbec…protože v podstatě každý člověk má vlastní vnitřní vnímání toho, kdo by (ne)měl být ministrem nastaveny jinak a jinde. A základní vlastností práva, natož ústavního, musí být jeho všeobecnost, nikoli nahodilost či selektivnost.

V jakém režimu žijeme?