Dámy a pánové,

já bych nechtěl naskočit na takovou tu vlnu, kterou tady máme vytvořenou, to znamená, jedni o voze, jedni o koze, a neustále se ty argumenty omílají. Nejsem ekonom, to znamená, pokud bych chtěl dát nějaké odůvodnění toho, proč děláme to, co děláme, tak bych možná šel do historie. Ale nebojte se, půjdu do historie, ale o to bude můj příspěvek kratší. To znamená, kde se v podstatě vzaly důchody?

To znamená, jakoby zakladatelem důchodů, takovým neformálním, je obecně označován německý kancléř Otto von Bismarck někdy v 80. letech 19. století, který reagoval na v zásadě neudržitelnou situaci, která v 19. století byla, to znamená, že skončila éra zemědělské společnosti, kdy lidé žili na vesnici, starali se o své předky, protože žili na jednom statku, v jednom domě - a šli do měst, na přelomu 18. (a) 19. století a docházelo tam k obrovskému pnutí, protože v éře divokého kapitalismu skutečně dělnictvo, které opustilo své kořeny, bylo velmi výrazným způsobem sdíráno - to je potřeba si takhle přiznat - a vedlo to k tomu, že samozřejmě vznikl jakýsi odpor. V půlce 19. století se nám tady objevil Komunistický manifest a zkrátka a dobře Otto von Bismarck si tuto skutečnost uvědomoval, a proto přišel s důchody.

Pár - ale zajímavých - poznámek. Důchody, pokud se dělníci vůbec ho dožili, do nich se chodilo v 70 letech - v 70 letech, přičemž průměrná délka dožití byla v roce - dejme tomu - 1885 55 let. Ale přesto to byl obrovský posun, přestoto bylo aspoň jakési upozornění na to, že tento problém existuje. Možná taková jenom perlička - papež Lev XIII. v roce 1891 se svojí encyklikou Rerum novarum na tento problém dělnické třídy upozornil o v podstatě asi šest až osm let později než Otto von Bismarck a je to vnímáno v katolických kruzích, ta encyklika, ve stylu pozdě, ale přece.

Od Bismarcka - a já už se blížím k nám - to převzalo Rakousko-Uhersko, kdy existovaly takzvané sirotčí a vdovské důchody. A postupně se to vyvinulo k tomu, že státní zaměstnanci byli takzvaně pod penzí. Kdo z vás nějakým způsobem pamatuje dobu komunismu, já jsem se jako dítě dívával na které komunistické seriály, dodneška si pamatuji, jak jeden otec nechtěl provdat dceru ženichovi, který nebyl pod penzí, a on musel změnit své povolání.

Prošla druhá světová válka a my jsme tady nastolili takzvanou éru blahobytu, to znamená, že se snažíme společnost uklidnit tím, že je blahobytná. Co je strašně zajímavé, že Bismarckův systém, který nastavoval v 80. letech 19. století a počítal s nějakými fondy, které se budou vytvářet, tak v roce 1957 v Německu, za doby největšího hospodářského - jak kdyby - rozkvětu se ty fondy vyčerpaly. A i tam najel takzvaný průběžný systém důchodů, který máme i teď tady v České republice. To znamená, co se v příslušném roce vybere, tak to je pak na důchody použito.