21.srpen 1968 pamatuji jen z vyprávění mého dědy.

Ale podle něho, který zažil druhou světovou válku i padesátá léta, to byl nejhorší den českého národa.

V roce 1968 ještě žilo mnoho pamětníků první republiky, svobody, demokracie, byli připraveni znovu začít podnikat, ideály první republiky byly v nich. Společnost byla jak natlakovaný papiňák - lidi věřili, cítili možnost změny, měli plno energie a ideálů, stačilo tu energii uvolnit. Jaro, léto.

Po druhé světové válce, kdy bylo vcelku jasné rozdělení na MY a ONI, po padesátých létech, které byly šílené, ale čitelné, ale přišla normalizace, která rozložila hodnoty, pojmy, učila přetvářce, šířila strach, nejistotu, likvidovala jinakost, možnost úspěchu, potírala vzdělanost, ničila elity, ohýbala páteře. Z jasného rozdělení na MY a ONI zůstalo zasmrádlé všudypřítomné podezření a podezírání. A rezignace.

A 21.srpen byl začátek. Pak už to vzali do rukou bezcharakterní oportunisti, kteří vycítili ve své průměrnosti šanci na úspěch, a tak se po něm vrhli.

Dědu nezatýkali okupanti. Dědu zatýkali příživníci režimu, kteří získali likvidací svobody a demokracie moc. Najednou průměrní a podprůměrní vycítili šanci uspět. Pomstít se těm, kteří je jakkoli převyšovali. A tu si nechtěli nechat za žádnou cenu vzít.

A to se zažralo pod kůži víc, než si jsme ochotni připustit. Jak moc, nám dokazují k tomuto dni mlčící prezident a blábolící premiér. Oba vyjadřují více než by chtěli.

Proto i 50 let po nejhorším dni českého národa má smysl si ho připomínat. Protože nás stále ovlivňuje, protože je stále v nás. A protože stejné metody strachu, vítězství průměrnosti, závisti, jejíž cílem je rezignace ,se používají i dnes, proto je potřeba si jako varování před sebou samými výročí připomínat.

A děkuji za skvělou práci Českého rozhlasu. Vzdělávat, studovat, připomínat, ukazovat jak je historie stále živá, je nejlepší překážka jejího opakování.