Hlavní odchylky, které pražské stavební předpisy na rozdíl od předpisů celostátních nastavují, se týkají odstupů staveb, jejich oslunění a požadavků na parkovací místa. Zásadní motivací je návrat k tradičnímu městu, kde na sebe domy navazují podél uliční čáry a vytváří uzavřené bloky. Rezidenční hustota a hustota pracovních míst v takové čtvrti je tak vysoká, že velká část dopravy je prováděna pěšky. Není třeba každý dům vybavit normovým počtem parkovacích stání, které by naopak podporovaly zahlcení čtvrtě automobilovou dopravou.

Je dobré vědět, že každé urbanistické hnutí má nějakou historii. Výše popsané principy stavby města se momentálně především vymezují vůči městu modernímu, jehož hlavním duchovním otcem byl Le Corbusier a jeho zářící město. Takové zářící město mělo obsahovat velké stavební monobloky, kolem kterých jsou volné plochy. Ty umožňují okamžitou rekreaci, stavby umístěné ve volném prostoru jsou kvalitně osluněné, tmavé vnitrobloky a úzké zadušené ulice jsou odmítnuty. Doprava je primárně zajištěna symbolem moderní doby – osobním automobilem. Tyto principy stavby měst se jednoznačně projevily při stavbě sídlišť v druhé polovině 20. století.

Ve všech českých městech – nejen v Praze – tak můžeme nacházet čtvrtě odpovídající tradiční formě zástavby i moderní sídliště. Každá epocha přispěla k podobě měst svým dílem a nejde jednoduše říci, že jedna epocha byla chybná a druhá je ta správná. Na českých sídlištích bydlí statisíce spokojených obyvatel, kteří si pochvalují dostatek volných prostranství mezi panelovými domy, bezpečnost ulic, dobré napojení veřejnou dopravou dané solidní rezidenční hustotou sídlišť apod. Naopak stísněná zástavba takového Žižkova nemusí být především pro rodiny s malými dětmi zase až tak lákavým prostředím k životu.

Co je ovšem nejvíce důležité – města nejde ze dne na den přestavět. Vždy je třeba vycházet především z toho, jaký je aktuální stav. Zahušťování modernistických sídlišť je tak ve většině případů stejný nesmysl, jako rozpad rostlé zástavby centrálních částí měst do solitérních monobloků. Ideální by tak bylo, pokud by stavební předpisy ponechaly prostor pro odlišné řešení dle jednotlivých urbanistických charakterů čtvrtí měst. Stavební předpisy by určily základní standard, ale všude tam, kde by obec vnímala potřebu jiného řešení zástavby, stanovila by ve svém územním (či regulačním) plánu lokální odchylky. Takovou úpravu lze doporučit jak pro stavební předpisy pražské, tak celostátní.

Jindřich Felcman
expert SZ na oblast územního rozvoje