Vážené kolegyně, kolegové, přicházím s návrhem na nový bod, který se bude jmenovat Energetická krize, Green Deal a emisní povolenky.

Chci jen říct, že jsme tady minulý týden seděli na mimořádné schůzi, která právě tyto věci měla řešit, ale bohužel jsme se nedostali ani k tomu, aby pětikoalice schválila program této mimořádné schůze, to znamená, že ani naši členové, ani členové jiné opoziční strany nemohli vystoupit a nemohli jsme o tom diskutovat, což samozřejmě znamená, že se nic neděje, že se vláda o občany České republiky, co se týče energetiky, pohonných hmot, potravin - ty budeme diskutovat dneska - prostě nestará. Koneckonců jenom řeknu, co vím ze sociálních sítí, kde nám říkají politici z celé Evropy, že máme výborného ukrajinského premiéra.

Pojďme zpátky k energetické krizi. Já musím říct, že první věc, kterou chci řešit v tomto bodu, který navrhuji na dnešní schůzi, je, abychom se znovu zabývali vyšší daní z přidané hodnoty, a to nejenom na ropu, elektřinu, ale také zemní plyn a jak s ní pohnout velmi zásadním směrem dolů v tomto krizovém roce. Protože kdybychom snížili daň z přidané hodnoty u těchto složek, u těchto energetických komodit, tak samozřejmě tím velmi výrazně klesne cena energií, které v České republice máme.

A nejde jenom o fyzické osoby, o občany, ale jde samozřejmě i o právnické osoby, o firmy, protože je potřeba si uvědomit, že oni potřebují obrovské množství energií a jestli ty společnosti zkrachují, nebo alespoň částečně zruší své provozy, bude to znamenat zvyšující se nezaměstnanost. Nezaměstnanost je teď možná nejnižší v historii nebo téměř nejnižší v historii, ale to, co je dnes, zítra už nemusí být pravda. A my na to upozorňujeme, aby se tím pětikoaliční vláda zabývala, protože pokud bychom opravdu přestali brát například ruský plyn, byl by to hospodářský problém a země by upadla do recese. Znamenalo by to obrovské zvýšení nezaměstnanosti a je potřeba vážit na lékárenských vahách, jestli přesně to chceme a jestli nám to stojí za to.

Normálně, když bychom mluvili o ropě, elektřině, zemním plynu, obnovitelných zdrojů, by to byla běžná, vcelku nezajímavá témata, která řeší jen skupina odborníků a také politiků většinou z hospodářského výboru. Ale s razantně zvyšujícími se cenami energií, které zvedají nejen ceny dopravy, vytápění, výroby, ale prakticky všech výrobků a rovněž mnoha služeb, je to téma v této době mimořádně důležité.

Bez přehánění se nyní problémy v energetice dotýkají každého občana České republiky. Možná si to ještě plně neuvědomujeme, ale myslím, že jakmile nám začnou chodit složenky a nedej bože některé firmy budou rušit provozy, protože prostě na ně nebudou mít, aby je finančně utáhly, myslím, že si to každý občan České republiky velmi rychle uvědomí. Stoupají ceny energií, raketově roste inflace a naše příjmy i úspory jsou znehodnocovány před našima očima. V takové situaci přece nemůžeme zůstat klidní. Tato energetická témata mají také jeden další společný rys. Všechna jsou úzce navázána na regulaci ze strany Evropské unie. Tedy ve spoustě možných řešení, ať už podle selského rozumu, nebo podle odborníků, jsme omezeni rigidním a často nesmyslným právem Evropské unie. Jinými slovy: Nemůžeme udělat to, co považujeme za dobré nebo za nejlepší. Protože právo České republiky je podřízeno právu Evropské unie.

Dnes jsme v Evropské unii, tak jak je nám vysvětlováno, že máme držet pusu a krok, žádná odvážná rozhodnutí nedělat, protože by to nebylo v souladu s právem Evropské unie. Sděluje nám to ne samotná Evropská unie, ale sděluje nám to i Úřad vlády České republiky, který říká: Raději nic nedělejte! Ano, právě Úřad vlády České republiky je strážcem unijnosti i nedotknutelných idejí, přes které nejede vlak. Evropská unie ale obvykle řeší krize pomalu, hloupě a pozdě. Případně vůbec. Viděli jsme to u řešení ekonomických krizí, například řecké ekonomické krize, u covidové krize a nyní to vidíme ještě zřetelněji u řešení krize energetické. Ta řešení ze strany Evropské unie jsou víceméně politická. Vůbec nereflektují ani ekonomickou, ani hospodářskou podstatu, ani společenskou podstatu těch problémů. Zde to Unie ponechává víceméně na členských státech. Sama jako obvykle s nějakým skvělým nápadem nepřispěchá. Všichni budou hledat ale celoevropské řešení, které zatím neexistuje. Přitom si v Bruselu a ve Štrasburku platíme i z našich daní obrovský byrokratický aparát. Ale je nám na nic.