Věděli to naši předkové, proto s ní pečlivě hospodařili, neplýtvali a vytvářeli systémy rybníků, přehrad a vodních nádrží, abychom vodu měli i v dobách, kdy více pálí slunce, než prší. A v posledních letech je to hodně aktuální problém, slunečních dnů přibývá. Prostě platí stará lidová moudrost, že cenu vody poznáš, když Ti vyschne studna, ale to platí o všem v životě.

Naše republika je také zejména místem, odkud všechny vody odtékají, protože jsme na evropském rozvodí 3 moří. A tady je asi ten největší problém. Čí je správa ve vodním hospodářství? Ta se dostala do zahraničních rukou, a tak českou vodu spravují, samozřejmě kromě té v soukromých studnách, studánkách a malých rybníčcích většinou zahraniční vlastníci, kterým jde jen a jen o zisk. Můžete namítat, že státní správu má na starost Ministerstvo zemědělství. To ano, to spravuje obor vodárenství, ale jednotlivé firmy, pokud to stát a obce připustily, jsou v soukromých rukách, když hlavním zdrojem financování těchto firem je právě vodné a stočné, tedy peníze, které platí každý z nás.

A tak musíme konstatovat, že na začátku devadesátých let došlo k zatím nepotrestanému zločinu, tehdejších pravicových koalic, které připustily, že naše peníze tečou stejně jako voda v řekách do zahraničí, místo do obnovy vodárenských sítí. Pachatel je ale známý, tak je potřeba jednat. Úkol je na Ministerstvu zemědělství ČR, které bude muset napravovat nejen chyby a omyly svého bývalého vedení. Pokud nešlo právě o privatizační zločin. Nejméně musí zabránit novému uzavírání nebo prodlužování smluv mezi zahraničními koncerny a našimi vodárnami. Bez souhlasu státu už by ani obcím nikdo něco takového neměl připustit a už by k něčemu podobnému docházet nemělo.

Města a obce mají povinnost starat se o infrastrukturu, tedy trubky, jimiž voda teče. Zisky ale inkasují zahraniční koncerny, které často nic nezavazuje k tomu, aby se o to, co nám vytáhnou z kapsy, rozdělily. Část na opravy a investice, část nájmu za to, že smí něco tak lukrativního provozovat a teprve zbytek může být ziskem firmy. Ten by ale měl být zdaněn u nás, nikoli v nákladech mateřských firem "odkláněn" do zahraničí. V kolika smlouvách asi chybí přesné ustanovení, jak velký podíl bude investován do obnovy trubek a samotných vodárenských zařízení.

Dnes jsou nevýhody těchto smluv zcela evidentní, od spáchání takových zločinů se v čele ministerstva vystřídalo několik ministrů, voda stále teče, tečou i peníze z našich kapes a zisky tečou také, žel do zahraničí, stejně jako všechny u nás pramenící řeky. Tomu je potřeba postavit hráz. Náprava bude hodně bolestná, hodně drahá, protože všechny vodárny se budou muset z těchto smluv velmi složitě vyvázat. Bude nutné akcie zpět vykoupit, na to budou potřebné peníze ve státním rozpočtu. Ale jiná cesta není. Voda je poklad, je to vzácnost, je to život. Nicméně lidé, kteří za tento stav mohou, by měli být hnáni k odpovědnosti. Pod dokumenty jsou podpisy konkrétních lidí a ti by měli být potrestáni.

Politika přece je hlavně o odpovědnosti, není to hazard, není to loterie. Politik by měl být dobrým hospodářem, měl by si i nést následky svých činů. Proč máme my všichni doplácet na něčí, možná hloupost, možná hamižnost, možná laxnost a možná všechno dohromady?