Na sociálních sítích často lidé píší o neobjektivnosti až zaujatosti některých redaktorů s vysoce tendenčními až mnohdy ryze propagandistickými inklinacemi k neoliberální části politického spektra a také s důrazem na podporu polistopadových samozvaných politiků typu Jana Rumla, Petra Pitharta a v poslední době se často objevují na obrazovkách Tomáš Ježek, Vladimír Dlouhý, Ivan Pilip, Karel Kühnl, Michael Žantovský, Pavel Rychetský, Alexandr Vondra, Cyril Svoboda, Jan Sokol a další, voliči zaslouženě umrtvení bývalí politici, kteří své již dokázali a dnešní generaci voličů již nemají co říci. Kdo je vybral, aby se vyjadřovali k důležitým otázkám právě tito lidé? Proč nám Česká televize servíruje některé politiky a jiné pečlivě skrývá? Kolik minut měl v televizi možnost nepřerušovaně mluvit PhDr. Sládek? Myslíte, že v ČR nejsou lidé, které by jeho náhled na aktuální problémy české společnosti nezajímal?

Veřejnoprávní médium je označení sdělovacího prostředku, které má příjem z veřejných peněz a právně definovaný rozsah a povinnosti. Cílem jejich provozování je zabránit zneužití médií politickými stranami a podpořit média, jako čtvrtý pilíř demokracie.

Česká televize by tedy měla být médiem pluralisticko-stranicky neutrálním, další vlastností by měla být objektivita, vyváženost a samozřejmě zásadním předpokladem je pak etický kodex média a jeho redaktorů. Dokážete si představit naplnění těchto zásad veřejnoprávního média v souvislosti s Českou televizí?

Trapné jsou tradiční pořady o Václavu Havlovi, Chartě 77, svobodě a sametové revoluci vždy před parlamentními volbami, ať se konají na začátku, či koncem roku. Přitom právě dnešní doba v České republice svobodu spíše popírá a potlačuje ať jde o mediální masáže, nebo o různé vládní zákazy, příkazy, nebo nesmyslné regulace například podnikání, nebo činnost politických stran, nebo vyhrůžky zavedení trestů internetovým diskutérům.

Česká televize vždy věrně stojí při vládnoucích stranách a připouští maximálně dohodnuté „opoziční“ mimoparlamentní strany a tak vidíme reportáže v nichž slovo dostávají lidem neznámé, nebo nechvalně známé figurky jako Matěj Hollan, místopředseda politického hnutí Žít Brno a brněnský radní.

Antikomunistickou masku České televize nám poněkud nabourává jednak častá účast předsedy KSČM Vojtěcha Filipa, ale také časté reportáže s bývalými předlistopadovými komunisty Vladimírem Dlouhým, Petrem Pithartem a dalšími, kteří po listopadu odhodili rudé knížky a káží nám o ekonomice a politice západní demokracie, k níž se tito soudruzi sami počítají. Ono se není čemu divit, protože pamětníci z dob socialistického Československa si velice dobře pamatují redaktorku Pionýrské vlaštovičky Marcelu Augustovou, nebo tehdejšího redaktora a dnešního moderátora a novináře České televize Jana Pokorného. Redaktoři a manýry České televize se nezměnily od dob tvrdé totality a k další tvrdé totalitě nás Česká televize vede ba přímo tlačí. Právě nápadným prosazováním jistých konkrétních jmen, která jsou nám neustále předsouvána a mají nepředstavitelně dlouhé vysílací časy k dispozici ke svým projevům, na rozdíl od nevyvolené části politického spektra, které je ovšem nejen plně funkční, ale získává si i početnou členskou i voličskou základnu. Přesto se do žádného diskusního pořadu nedostanou.

Česká televize nám skrytě diktuje, koho máme volit?

V předvolebním období krajských voleb jsme měli možnost vidět Pirátskou stranu a Ivana Bartoše, ale ať jsem procestoval v kampani celou Českou republiku, nikdo o něm a jeho straně nic moc nevěděl a ani se o tyto osoby nezajímal. Avšak v televizi dostali slovo jako běžně masově lidmi podporovaná strana. Proč? Neměli by být zváni spíše lidé, o kterých se lidé často zmiňují na sociálních sítích a o které je obecně mezi lidmi zájem? Nebo snad nám Česká televize vybírá bez naší vůle ty, kteří v případě očekávaného pádu tradičních stran, jako ODS a ČSSD nahradí tyto strany a jsou již předem nachystáni někým jiným? Diktuje nám takto Česká televize šikovně a skrytě, koho máme volit a naopak skrývá lidi, které si Česká televize, či ten kdo ji skutečně ovládá, nepřeje v politice vidět?

Můžeme se blíže podívat na „osobnosti“, které nám Česká televize servíruje dosti často a na dlouhé vysílací časy.

Petr Pithart v roce 1960 vstoupil do Komunistické strany Československa, své členství ukončil v září 1968. Vladimír Dlouhý v roce 1978 vstoupil do KSČ, členství ukončil v prosinci 1989. V letech 1977–1978 studoval MBA na Katolické univerzitě v Lovani v Belgii. Kdo si za totality mohl dovolit byť i jen cestovat, natož studovat na Západě?

Vladimír Dlouhý - bývalý místopředseda strany ODA a ministr průmyslu a obchodu v letech 1992–1997 ve vládě Václava Klause. V letech 1989–1992 byl ministrem hospodářství ČSFR. V květnu 2014 byl zvolen prezidentem Hospodářské komory.

Petr Mach v roce 2009 založil Stranu svobodných občanů, jíž do prosince 2016 předsedal. V minulosti též působil jako poradce prezidenta republiky Václava Klause. Od 1. července 2014 je poslancem Evropského parlamentu.

Radim Smetka od srpna 2010 místopředseda Strany svobodných občanů. Jeho otcem je Petr Smetka, pravomocně odsouzený na 12 let za účast v kauze H-Systém.

Tomio Okamura je český podnikatel a politik moravsko-japonsko-korejského původu.

V roce 2012 zažaloval Barboru Tachecí kvůli pomluvě, když se podle ní snažil najít „konečné řešení cikánské otázky“. Soud však žalobu 11. června 2012 zamítl. Jeho poslanecký klub hnutí Úsvit opustil Karel Pražák. Klub vyloučil předsedu hnutí Tomia Okamuru a Radima Fialu a poté v něm přerušil členství Milan Šarapatka. Úsvit se rozpadl, stejně jako kdysi Českou televizí tolik propagovaná „nová spásonosná strana“ Věci veřejné s předsedou Vítem Bártou.

Okamura roku 1999 investoval devět milionů korun do spoluvlastnictví sítě restaurací (mimo jiné restaurace U Vejvodů). Jeho společníkem ve firmě Gastro-sport Praha s.r.o. byl podnikatel Jan Hájek, který byl později ve styku s kontroverzním podnikatelem Václavem Kočkou. Tedy opět jeden zajímavý křiš´tálově čistý spasitel.

Michael Žantovský V roce 1990 se stal tiskovým mluvčím a poradcem prezidenta České republiky Václava Havla. Od roku 1992 do roku 1997 působil jako velvyslanec České republiky (v roce 1992 Československa) ve Spojených státech amerických. V období 2003 až 2009 působil jako velvyslanec České republiky v Izraeli. Od října 2009 do srpna 2015 byl velvyslancem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska. Od července 2012 je předsedou správní rady Aspen Institute Prague a členem správní rady Aspen Institute – mezinárodní neziskové organizace na podporu hodnotově orientovaného vedení lidí a otevřeného dialogu o současných globálních problémech. Představit si pod tím můžeme cokoliv.

Všichni výše jmenovaní mají v české veřejnoprávní televizi dostatek prostoru, aby mohli přesvědčit a získat voliče a současně pošpinit ty, kteří nemají šanci se dostat do televize ani na minutu. Směšné mi připadaly předtočené šoty, z nichž některé byly zkrácené – šlo údajně o strany, o které je mezi voliči okrajový zájem – tvrdila Česká televize. Samozřejmě to vždy byla SPR-RSČ a PhDr. Miroslav Sládek a jeho kandidáti v jednotlivých krajích, či senátorští kandidáti.

Kde je nestrannost, rovnost a demokracie?

Kde je tedy ta nestrannost, rovnost a demokracie v českých médiích a zejména ve veřejnoprávní České televizi?

Kromě podsouvání osob se často dopouští Česká televize podsouvání vlastností a hodnocení některých osobností. Patrné je to na zcela neoprávněných přípavných jménech před jmény „nepopulárních“ politiků, tedy těch nevyvolených Českou televizí. A tak denně slýcháme zcela zbytečné výrazy, které by si redaktoři mohli odpustit, protože na jejich názor není nikdo zvědavý a divák veřejnoprávní televize si přece udělá úsudek sám a nepotřebuje slyšet výrazy typu „kontroverzní“ politik, či „populistický“ vůdce atd. Česká televize znásilňuje myšlení lidí a samostatné rozlišování toho, co je pro občana dobré a kdo je pro občana vhodným politikem a naopak.

Často si lidé na youtube tropí legraci z fanatických moderátorů severokorejské televize, ovšem poněkud znepokojivé je, že právě Česká televize se k té severokorejské blíží mílovými kroky. Nadšené zprávy o úspěších české ekonomiky, nízkého schodku rozpočtu a úspěchu intervencí proti koruně mi připomínají Televizní noviny, které byly stejně černobílé v roce 1988 jako letos. Tehdy jsme vídali pozitivní reportáže o úspěších našich dělníků a sklizených hektarů vojtěšky a splněném pětiletém plánu a dnes slyšíme chválu na skvělý výběr daní, ekonomický růst a vysokou spotřebu domácností, o čemž by rádi polemizovali s Českou televizí ředitelé bank a obchodních řetězců, kteří na základě objektivních vnitřních informací o hospodářství jejich subjektu, jsou přesvědčeni o právém opaku, než hlásá právě Česká televize.

Kdo tedy ovládá Českou televizi? Nebo Česká televize ovládá politickou scénu a voliče? Kde je nestranné podávání nezabarvených informací? Kde je ta služba obyvatelstvu? Spíše, než služba to často připomíná hrubou manipulaci s politickými názory občanů a nebojím se ani pojmenovat to v mnohých případech doslova vymýváním mozků, zejména v oblasti imigrace z muslimských zemí. Pokud jde o manipulaci s názory diváků, stačí mnohým jen říci jméno bývalé redaktorky České televize Daniely Drtinové.

Pokud se podíváme podrobněji například na Otázky Václava Moravce, má jít o politický diskusní pořad České televize kam jsou zváni především politici, kteří jsou konfrontováni aktuálními tématy. Motto pořadu je „Témata, o kterých se začne mluvit.“ Ovšem je slyšet velmi častá kritika divácké veřejnosti, že se do pořadu nezvou mimoparlamentní strany, což je u veřejnoprávní televize docela závažný a principiální problém. Dalším nešvarem jsou sice ožehavá a mnohdy zajímaví témata, avšak formulovaná tak, že podstata problému není řešena takřka nikdy. Zářným příkladem jsou OVM, kdy velkou částí české populace velmi očekávaným tématem k diskusi byli čeští exekutoři a český systém exekucí, který nemá ve světě obdoby a divák se samozřejmě nedočkal ničeho, co by mu odpovědělo na základní otázky k této problematice.

Když závěrem shrnu, že Česká televize, jakožto veřejnoprávní médium, je financována z veřejných peněz, pak mi uniká důvod, proč bych měl třeba já platit poplatky za televizi, která nepropaguje politiku a osobnosti, které se mi jako občanovi líbí a proč mi naopak vnucuje ty, kteří mě nikdy ničím neoslovili, ale jejich vysílací čas platíme všichni ze svých kapes. Když takto v poslední době uvažuje stále větší část obyvatelstva České republiky, je tu otázka, zda Česká televize skutečně je veřejnoprávním médiem, které by mělo sloužit všem, nebo jen pro vyvolené a předem vybrané a někým schválené politiky, jejichž jména a obličeje můžeme vidět na obrazovkách České televize dnes a denně bez ohledu na skutečnou podporu veřejnosti k nim osobně a k jejich politické straně.