Úřady práce v České republice slouží jako razítkovací a alibistická instituce, která kryje nicnedělání Ministerstva práce a sociálních věcí. V roce 2013 si před volbami ČSSD dala závazek, že obsadí kandidátky ženami a to stylem ber kde ber a hlavně to musí být žena. A tak nám resort spravující otázky trhu práce a sociálního zabezpečení řídí člověk, který není kompetentní řídit takovou instituci a zcela opomíjí skutečný stav českého pracovního trhu i situaci v sociální oblasti. Vydávají se pouze prohlášení, která verbálně zvýhodňují úzkou skupinu české populace, tedy rodiny s větším počtem dětí. V praxi se nemění nic podstatného. Stále jen slova a slova. Tečka.

A ta tečka je míněna doslovně. Nic dalšího se celé 4 roky nedělo a pokud by, nedej Bůh, ČSSD opět skončila ve vládních křeslech, nedělo by se nic nového dál až do roku 2021. Opomenul jsem jen zmrazení částky životního minima po celou dobu vlády ČSSD a ANO a KDU-ČSL a to dokonce s platností až do roku 2018, což je celkem neobvyklé, protože takováto omezení by měla jít pouze do konce volebního období, protože žádná vláda nemůže diktovat vládě budoucí, jak má nastavovat omezovací částky, dle kterých se vypočítává například sociální dávka, nebo nezabavitelné minimum. Ovšem pokud ministr, či celá vláda obdrží úplatek od nejbohatší lobby – exekutorské, pak musí splnit slib a tak tedy máme zmraženou částku životního minima na úrovni roku nástupu Marksové do úřadu, tedy na úrovni 3410 Kč a existenční minimum dokonce na 2200 Kč a to bez ohledu na cenové hladiny nájmů a spotřebního zboží v České republice. Ostatně ČSSD nikdy své návrhy nepromýšlela, jen vydávala zákony a vyhlášky bez ohledu na jejich dopady.

Kam se tedy dostáváme a co bude třeba

Trh práce v České republice nemá v současné době téměř žádnou kvalitní právní normu, která by mu dávala jisté mantinely, určující očekávaný směr vývoje pracovního trhu u nás s přihlédnutím k zamýšleným změnám český trh práce přeměnit z levných montoven na služby a vědecká pracoviště a výrobu ponechat pouze takovou, která na sebe dokáže vydělat a udržet dobře placený personál, aby zapadl do vysoce koupěschopné populace České republiky. Ta je zárukou vysokých tržeb a tudíž příjmů do soukromého sektoru, ale i větší výběr daní. V tomto ohledu bych se rád zastavil u daní, protože republikáni mají ve svém programu snížení všech daní a pojistných částek a to je možné, jestliže se zvýší mzdy a to je možné, jestliže se zvýší tržby. To nepochopila ani ODS, ani TOP09 ani ČSSD a dokonce ani ANO. Ostatní strany se jen vezly časem v křesle poslance a nevyvíjely žádné větší aktivity, které by vedly ke zlepšení.

Trh práce potřebuje zkorigovat velmi citlivě chování jak pracujícího zaměstnance, tak i zaměstnavatele, protože na obou stranách dochází často k bezohlednému a neodpovědnému chování vůči protistraně. Příklad dám zaměstnance, který nastoupí do práce a po několika dnech bez předběžné informace zaměstnavateli prostě odejde. Svoboda – řekl by liberál. Ovšem představíme-li si zaměstnavatele, který má pod sebou několik pracovišť po celé ČR a musí vykonat jako firma jisté služby, takový zaměstnavatel má náhlým odchodem sjednaného zaměstnance velké problémy. Musí v nemožně krátké době místo obsadit vhodným kandidátem. Naopak zaměstnavatel mnohdy zneužívá bezmoci zaměstnance a úkoluje ho nad sjednanou pracovní dobu a nabízí sice 16 000 korun čistého, ale za 250 hodin měsíčně tuhé dřiny ve skladech a dílnách, nebo při rozvozu zboží atd.

Problémů na obou stranách by se našlo více. My nechceme v žádném případě zasahovat do toho, jak má podnikatel řídit jeho firmu. Ovšem byly zmíněny mantinely, které mají všude jinde na světě v kultivovaných státech a těch bychom se měli držet všichni. Ať pokud jde o pracovní kázeň, tak pokud jde o pracovní dobu a odměnu za práci.

Dalším problémem je věková diskriminace a další diskriminace na českém pracovním trhu. Netvrdím, že jde o celoplošný problém, ovšem některá pracoviště jdou až tak daleko, že si určují jaký typ člověka bude a nebude u nich pracovat. Ano, je to svoboda podnikání, ovšem i ta volnost rozhodování by neměla zasahovat do práv té druhé strany a nikdo, ani stát,  nesmí odstrkovat bokem muže nad 50 let a ženy nad 40 let, nebo absolventy bez praxe, matky s dítětem atd. Co s těmi, kteří neodpovídají striktním požadavkům většiny zaměstnavatelů? 

Úřady práce u nás nefungují tak, jako jinde. V zahraničí se často setkáváme s koučem, který se individuelně stará o problémovou osobu, například bez kvalifikace a s jistými omezeními, např. lékařsky potvrzenou neschopnost docházky za časných ranních hodin, nebo neschopnost práce ve výškách a podobně. To vše je prověřitelné a to vše je řešitelné, protože charakter tisíců různých pracovních oborů je různý a nikdo nepotřebuje, aby všichni zaměstnanci chodili na pátou do práce a museli stát na čtyřmetrovém žebříku. Snadná věc, ale dnešní ministryně ji nepochopila, nebo nechtěla, musela asi plnit příkazy exekutorské lobby.

Pracovníci úřadů práce by měli komunikovat se svými svěřenými klienty a posílat je na rekvalifikační kurzy, případně k psychologům, jde-li o dlouhodobě nezaměstnané, nebo poskytovat až takové povinné kvalifikace, jako je finanční gramotnost. I dnes existuje velké procento lidí, kteří sice peníze vydělat umějí, ovšem neumí hospodařit v jejich vlastní domácnosti.

Úřad práce je instituce, která eviduje lidi bez práce. Vymýšlela se různá hlášení na poštách, aby se zabránilo práci na černo, čímž lidé bez práce byli trápení stáním na poště a bez razítka nedostali ani korunu podpory. Tato hloupá norma byla zrušena. Ovšem nikoho nenapadlo, aby dlouhodobě nezaměstnaní chodili alespoň část své doby, kdy nemají práci, do školy, kde by se účastnili přednášek například z oblasti právě finanční gramotnosti a dokázali si vytvářet rozpočet domácnosti a spočítat si, zda jsem, či nejsem schopen splatit půjčku, je-li RPSN 2500 %, jak bývá občas zvykem u některých splátkových společností v ČR.

Vláda se nezabývala zrušením splátkových společností, SMS půjček a dalších a když umožnila existenci těmto zlodějům, nedokázala varovat obyvatele před dluhovou pastí, která oběti takových splátkových společností čeká. Žádný zákon neurčuje pravidla, která by vyloučila obchodní triky a tak si občan ve spěchu řekne, že zaplatit 500 korun není problém, ovšem už si nepřečte, že jde o splátku týdenní atd. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak.

Vláda se nikdy nezabývala úpravou legislativy tak, aby odpovědnost za dluhy nesla ta strana, která nabízí úvěr za nápadně vysokých úroků a poplatků a hlavně aby odpovědnost nesla ta strana, která nabízí poměrně vysoké sumy k půjčení lidem, u kterých je zjevné, že nebudou schopni tento konkrétní úvěr dlouhodobě bez problémů splácet. Bohužel jsme svědky podobného chování už i u bank, které začaly vydávat kreditní karty doslova kdekomu, ale pak se domáhají v případě výpadků splátek, zesplatnění plus náklady advokáta, který věc bance zpracovává plus náklady soukromého exekutora, který dostal od soudu exekuční příkaz. Tím nám v ČR vznikly statisíce osob v dluzích tak vysokých, že i kdyby dvoučlenná rodina vydělávala čistých 30 000 Kč, nebyla by schopna do konce života exekuci zaplatit. Proč? Protože je to tak vládou úmyslně zařízeno a sjednáno s exekutorskou lobby. Jiné logické vysvětlení není. Proč toto vláda umožňovala? Pokud půjčím někomu, o kom vím, že je dlouhodobě bez práce, pak bych měl nést náklady exekuce, protože jsem neodpovědný věřitel.

Koneckonců je to výhodný kšeft, pokud zákon v ČR umožňuje úroky nad 50 % ročně, které v jiných zemích Evropy či kdekoliv jinde na světě už jsou zákonem považovány za trestný čin. Kdysi mi jeden poslanec ČSSD řekl, že jmenovat v zákoně konkrétní procentuální sazbu jakýchkoliv úroků konkrétním číslem prostě nejde. Proč to nejde už nedokázal odpovědět, ale nejde to. Jinde to jde, ale my jsme v ČR. Tady to nejde. Nejde napsat do trestního zákoníku paragraf, který by jasně definoval, že pokud souhrn úroků a sankčních poplatků tvoří více, než 35 % dlužné částky ročně, jedná se o trestný čin s patřičným trestem. Proč? Místo toho ve jmenovaném zákoně můžeme číst: „Kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Dle čeho se má soudce řídit, pokud má určit co je a co již není „v hrubém nepoměru“? Když může existovat dluh 26 000 korun a exekuce včetně všech nákladů a úroků činí za 6 let 132 000 Kč pak to podle soudu není v hrubém nepoměru, ale v souladu s platnými zákony. Tečka. Na straně druhé stojí poslanec, který tvrdí, že „nejde“ určit, že toto je již lichva, protože náklady této exekuce činí 80% celé exekuce a dluh denně roste a samotný dluh činí zatím 20 % celé částky této exekuce. Podle českého zákona toto však není lichva. V jiných zemích by u kanceláře takovéto společnosti, či banky už stálo dvanáct aut FBI a v železech by vedli představitele takovéto společnosti do vězení na dlouhá léta. Ne tak v ČR, kde exekuce, přesněji úroky, rostou i v případě, že dluh je v procesu aktivního a pravidelného splácení, což opět nikde jinde není možné.

Takto končí lidé na úřadech práce, protože oni se nechtějí vyhýbat placení dluhů, nebo práci, ale chtějí si zachránit holý život, protože český systém např. stanovování nezabavitelných částek v exekuci je takový, že povinnému zůstane z jakkoliv vysoké částky nějakých 7000 korun a co s tím občane? Nájem bytu stojí v Brně a v Praze od 15 000 Kč nahoru.

Vše má řešení a dokonce se lze odrážet od dlouholetých systémů exekucí, které fungují v zahraničí a nikdo není zahlcován úroky a poplatky.

Vím, že jsem zašel do kompetence Ministerstva spravedlnosti, ale byl to úmysl. Chtěl jsem upozornit, že nejde o hloupost ministrů a poslanců, ale o promyšlený systém vydírání milionů pracujících, nebo podnikajících lidí v České republice. A pokud by vláda chtěla něco dělat pro nezaměstnatelné osoby, sáhla by po prevenci a ta by mohla spadat pod Úřady práce. Jde o systém, který zahrnuje všechna ministerstva. 

Funkční úřady práce by, ve zdravé společnosti, měly zajistit přípravu jedince dle jeho zdravotních a mentálních schopností na výkon vhodného povolání, které by zaměstnavateli přineslo užitek a mohl by zaměstnance adekvátně ohodnotit a ten by byl schopen žít ze své práce na té úrovni, kterou je schopen dosáhnout. Avšak vždy by měl každý pracující jedinec mít na jídlo a své vlastní bydlení, byť by šlo o sociální byt 1+kk v případě jednotlivce, ovšem ten by musel být Úřadem práce řádně proškolen o tom, jak hospodařit s penězi. Je to opravdu tak nedosažitelné? Musely by také existovat sociální byty, o kterých se začalo hovořit až 50 dní před volbami.

Různé schopnosti lidí vylučují stejná mzdová ohodnocení, to musí pochopit každý. Ovšem na druhé straně – dnešní Česká republika zažívá situace, kdy do bytů 1+kk se stěhují i rodiny s jedním dítětem, protože jejich mzdy nestačí na pokrytí nájmu bytu   většího. Snížení nájmů ve většině případů, nebudeme-li ti hovořit o luxusních bytech na excelentních adresách, nelze snížit, protože pronajímatelé by se dostali pod hranici rentability, když uvážíme, že byt musí po bývalém nájemníkovi opravit a vymalovat, což jsou částky, které mnohdy dosahují částek, které představují roční hrubý zisk z nájmu. Co tedy dál?¨

Opět je řešení a to investice do výstavby bytů a to levné výstavby. Levná výstavba nemusí nutně znamenat šetření na materiálech a šizení stavebními firmami. Představa, že barák spadne, protože se použil levný materiál  zase není ničím neobvyklým z minulosti v jiných zemích. Tak daleko zajít nechceme. Ale pokud by do nákladů staveb nebyly počítány úplatky a různé provize třetích stran a zprostředkovatelů a lobbistů, kteří to „zmáknou“ na ministerstvu, či na magistrátu atd. pak bychom dosáhli levné výstavby. Nemožné? Že to nejde? Proč to tedy jde v Stockholmu v projektu „Stockholm växer“ čili Stockholm roste? Bez korupce a vší čistotě tam staví tisíce bytů ročně a ono to jde. Umím si představit, že podobný projekt by v ČR stál i desetkrát tolik, než by se „najedli“ všichni vykukové, kteří se kolem toho „umí pohybovat“ a jezdí s osobním řidičem po Praze mezi ministerstvy a prostě to šikovně „kaučují“ a za to si nechají zaplatit pár milionů, či desítek a ty se někde musí vydělat. Čili zaplatí to tradičně koncovka a tím se dostáváme k jádru pudla, že zájemce o byt žasne nad výší nájemného, nebo cenou odkupu novostavby, v níž jsou utopeny veškeré korupční transakce všech zainteresovaných. A toto nezmizí, nezmizí-li polistopadové strany z Poslanecké sněmovny a nevytvoří-li se systém, který bude hlídat doslova každého, kdo má co do činění s výstavbou bytů, kde bychom mohli začít a pak konče výše uvedenými rekvalifikacemi dlouhodobě nezaměstnaných tak, aby se z nich stali zaměstnaní a sami peníze produkovali, místo aby je chtěli po státu. Tvorba českých miliardářů zanechává vyhublé a chudé trosky bez budoucnosti, které žijí po ubytovnách v majetků „kámošů“ ODS a ČSSD. Jedni vydělávají, jiní se topí – ne vlastní vinou, ale systémem – v nepřekonatelných dluzích. To vše je ale zbytečné. Kdybychom o tom nehovořili v našem programu od 90. let dodnes, ovšem nikdo to neposlouchá. Jakoby chudoba a tíže dluhů a nemožnosti žít samostatně na vlastních nohou, ty občany snad i bavila. Kdo ví. Řešení jsou a jsou vidět všude kolem nás. Korupce existuje i ve jmenovaném Švédsku, ale ne v tak obludné míře, jako u nás v České republice. Pokud ale budeme živit partaje, které udržují chobotnice při životě, nepřežijeme my, občané, nebo přežijeme, ale ve formě něčeho, čemu se dá říci živoření. Ptám se tedy – co chceš, občane? Pěkná slovíčka, nebo pořádek a slušný život? Je tu možnost volby.

Karel Fleischer
lídr kandidátky hl.m. Praha
místopředseda SPR-RSČ Miroslava Sládka