Dámy a pánové, vážené kolegyně a kolegové, představitelé vlády,

já jsem se rozhodl přihlásit a navrhnout, aby náš ctěný Parlament projednal bod, který jsem nazval jako podrobnou informaci o situaci na Ukrajině a detailní zdůvodnění daru dělostřelecké munice, kterou jako solidární záležitost posíláme na Ukrajinu. Musím se zastavit u mnoha věcí, které mě k tomu vedly. Tak za prvé v podrobné informaci, jestli třeba česká vláda, když tam posílá ty věci, ví, že celá řada těch lidí na Ukrajině, kteří jsou tam velmi významní jak v byznyse, tak v politice, má izraelský pas. A jeden z těch lidí, který má izraelský pas, jakýsi pan Kolomojskij, má zákaz vstupu do Izraele, protože podporuje batalion Azov, který má ty insignie divize Das Reich, tedy nacistické divize. Jestli jsme při uvažováních o té podpoře tyto věci věděli. Jestli, a myslím si, že to je součást zahraniční politiky, jestli to je tedy ta nová zahraniční politika, jak jsem si četl v prohlášení vlády. Že se vrátíme k té havlovské zahraniční politice.

Tak jsem nad tím přemýšlel a zamýšlel se, co to havlovská zahraniční politika je. Je to ta politika humanitárního bombardování? - a my jsme ji teď trošičku přejmenovali na solidaritu, protože ze solidarity pošleme na Ukrajinu munici. Jsou to náboje do kanónů 152 milimetrů. Je to taková zvláštní solidarita, jako byla zvláštní ta humanita předchozí. Ale chápu, že v té absurditě se můžeme vrátit k tomu, že to budeme tak nazývat, že to je návrat k politice té havlovské, tak jak jsem si to přečetl v tom prohlášení vlády.

Mně tak jakoby, protože jsem z okresu Děčín a víte, u nás je Šluknovský výběžek, tam žije 55 tisíc obyvatel v poměrně složitých podmínkách. Nám tam pořád něco chybí a zejména třeba nám tam chybí infrastruktura zdravotnictví, dokonalé zdravotnictví a dostupné zdravotnictví. Máme tam nemocnici v Rumburku, která je ve velmi zoufalém stavu. A myslím si, že když posíláme něco někam - a my jsme to vznešeně nazvali, že to je dar solidarity, jsou to granáty, které budou trhat lidem nohy, to je asi jako to humanitární bombardování, které také zabíjelo.

Tuším tehdy, bylo to 17. dubna 1999, při tom humanitárním bombardování jedna z bomb, která spadla na Batajnicu, to je městys vedle Bělehradu, zabila tehdy tříletou Milicu Rakić. Byla to kazetová bomba. Taková bomba, která je zakázaná ve světě, nicméně tehdy se používala při tom humanitárním bombardování. A to bombardování tehdy také bylo vedeno v rozporu s mezinárodním právem, to znamená, bylo to bez požehnání Rady bezpečnosti. To znamená, je-li tento návrat k té zahraniční politice, tak to Pánbůh s námi.

Tak jsem se chtěl zeptat, aby nám to představitelé vlády nějak dost detailně vysvětlili. Co nás vedlo k tomu, že posíláme na Ukrajinu náboje 152 milimetrů? A jestli by opravdu nebylo lepší tam poslat něco podobného jako tam poslali ti Němci. Oni s tím mají velkou zkušenost, s tím východem. Oni vědí, že válka na východě není nic moc příjemného, tak tam aspoň poslali pět tisíc helem. To je furt lepší než tam poslat munici, která bude trhat nohy lidem. Ti Němci aspoň tam po zkušenostech, které mají určitě velmi pestré z minulosti, tak tam posílají ty helmy.

Já bych chtěl, kdyby tedy z úst vládních představitelů tady zaznělo podrobné vysvětlení. (Předsedající: Poprosím čas, pane poslanče.) A moc děkuji za trpělivost a děkuji vám.