Každá společnost žije podle nějakých pravidel. Některá jsou psaná, jiná nepsaná, všechna jsou však důležitá. U všech také platí, nebo by alespoň platit mělo, že jsou dodržována nikoli kvůli hrozbě sankce za jejich porušení, ale především proto, že jejich dodržování je obecně pokládáno za užitečné. Platí také, že podoba všech pravidel je výsledkem tisíciletého vývoje, a některá z nich nám dokonce byla vlastní ještě dříve, než jsme začali cítit potřebu si je přesně formulovat (i ta úplně první lidská společenství musela žít podle nějakých pravidel) a tak se můžeme domnívat, že nepsaná pravidla jsou ještě o něco důležitější a trvalejší, než ta psaná. Je také zjevné, že obecná pravidla a zvyklostí jsou jedním ze základních zdrojů identity společnosti.

Po celou dobu lidské historie se každý, kdo se hodlal usadit v cizí zemi, nebo dokonce jenom v cizí obci, snažil poznat místní zvyky a přijmout je za své. Takto se vždy choval každý, kdo měl přátelské úmysly, protože pokud by jednal jinak, byl by oprávněně podezírán z toho, že chce stávající a obecně akceptovaný řád rozbořit. A proč by měl být vítán ten, kdo přišel zbořit něco, co místní považují za dobré?

S bouráním zaběhlých pravidel nevyhnutelně přichází zmatek, se zmatkem násilí, a proto je zachování místních pravidel rozumné nejen pro domácí, ale i pro nově příchozí, protože těch je obvykle méně než místních a tak by zmatek a násilí odnesli nejvíce. Pokud ale počet nově příchozích přesáhne jistou mez, tak je přirozené, že si začnou prosazovat pravidla svá, jelikož jsou podle nich zvyklí žít, a žijí podle nich nejspíše proto, že je pokládají za dobrá. Pokud si nově příchozí svá pravidla na cizím území prosadí, tak se toto území stává jejich vlastním. Někdy se tomu říká anexe, jindy dobytí, či ovládnutí, nebo možná ještě jinak, avšak ať už tento proces nazveme jakkoli, obyčejně se neobejde bez konfliktů, jež jsou tím prudší čím jsou soupeřící pravidla rozdílnější. Je proto přirozené, že se obyvatelé každého území vždy dívají na každého nově přišedšího a priori s nedůvěrou, protože neví, co od něj mohou čekat – neví, podle jakých pravidel je zvyklý se chovat a zda tato pravidla nejsou v konfliktu s pravidly v místě zaběhlými. Dříve se takovému chování říkalo zdravý rozum, dnes se nazývá xenofobií a dalšími módními slovy, které mají za úkol zdravý rozum z našich životů odstranit. Dále je rovněž přirozené, že dokud nově příchozí dostatečně neprokáže, že se sžil s místními zvyky, tak nemůže být plnohodnotným členem společnosti se všemi právy, jež z takového členství vyplývají. Musí tomu tak být proto, že s právy jsou spjaty také povinnosti a z nich je akceptování místních zvyků a pravidel povinností základní. Pokud by nebylo, tak by přestala platit jakákoli pravidla a společnost by tak byla uvržena do chaosu a všeobecného násilí.

Každý konstruktér ví, že vnášení nových, či dokonce cizorodých prvků do funkčního a zaběhlého systému je vždy rizikové. Nikdy si nemůžeme být jisti tím, jak přesně bude systém na změnu reagovat, a proto vždy hrozí havárie, jejíž rozsah je tím obtížněji predikovatelný, čím složitější je celek, jež má nový prvek absorbovat. A lidská společnost – zejména ta západní – je zřejmě nejsložitějším technologicko-sociálním celkem, který kdy na světě vznikl. Havárie stroje obyčejně znamená ztrátu peněz, havarie společnosti obyčejně znamená krveprolití. Jako důkaz nám mohou posloužit arabské země, které, po takzvaném „arabském jaru“, nepřijaly pro ně cizorodý prvek – demokracii – a od té doby se zmítají v sérii nepřehledných a krvavých občanských válek.

„Skutečnost, že hidžáb je v naší společnosti cizorodým prvkem, neznamená porušení norem společenského chování, mravnosti, respektive morálky.“ Tímto výrokem Nejvyššího soudu se dostáváme k případu Somálky a jejího sporu se zdravotní školou o nošení hidžábu. Detaily sporu nechme bez komentáře, protože nejsou podstatné a pokusme se na věc podívat v obecnější rovině.