V USA se stal symbolem čistoty a nevinnosti zfetovaný kriminálník, který přišel o život ve chvíli, kdy páchal další trestný čin. Není mým úmyslem rozebírat, zda jeho smrt byla důsledkem nešťastné (?) shody náhod, nebo příliš tvrdého postupu policie. Od toho je soud a já upřímně doufám (ale příliš tomu nevěřím), že bude postupovat skutečně nestranně a nepodlehne dobře organizované, rasově motivované nenávisti takzvaných bojovníků proti rasismu. Mnozí z nás si možná říkáme, že nepokoje, které místy již připomínají občanskou válku, u nás v Evropě, nebo dokonce v České republice nehrozí. Říkáme si, že u nás přece nejme tak zvrácení, abychom kriminálníka prohlásili za symbol lásky a nevinnosti. Skutečně to ale u nás není možné?

První věcí, která podobnou naději vyvrací, je chování našich europoslanců při hlasování, jímž europarlament vyjadřoval současnému rasově motivovanému násilí v USA podporu. Máme 21 europoslanců. Dva z nich (ODS) se hlasování zdrželi, dva (SPD) hlasovali proti a sedmnáct hlasovalo pro podporu protibělošského rasistického hnutí BLM.

Druhou věcí je chování poslanců v Poslanecké sněmovně. Zde se tento týden našli tací, které transparent, jež tvrdil, že záleží na všech lidských životech, rozzuřil natolik, že se jej pokusili zničit. Našlo se také velké množství těch, kteří, zřejmě z důvodu fyzické nedostatečnosti, pokusům o zničení transparentu alespoň hlasitě fandili. Většina poslanců Poslanecké sněmovny pak zamítla do programu jednání zařadit bod, v rámci nějž by se vyjasnilo, na kterých životech tedy Sněmovně záleží a na kterých nikoli. Škoda. Z toho, že jim předtím vadil nápis, že záleží na všech životech, se totiž lze domnívat, že jsou životy, na kterých skutečně některým našim poslancům záleží méně, nebo dokonce vůbec. A vše nasvědčuje tomu, že jde o životy bělochů.

V minulých dnech proběhl pohřeb Josefa Kuči – člověka, jenž utýral k smrti svého nevlastního syna v batolecím věku a pak ve vězení, kde si měl odsedět trest, zřejmě spáchal sebevraždu. Abychom plně pochopili, o koho se jednalo, tak si připomeňme slova předsedy odvolacího senátu, který vynesl nad Josefem Kučou rozsudek, a zde ještě jednou zdůrazňuji, že obětí bylo nevinné batole.

„Za svou zhruba 40letou praxi jsem se s takovým nakládáním s nezletilým dítětem ještě nesetkal. Svědčí o naprosté neúctě k lidskému životu i o určitém sadismu, kdy jsou rány zasazovány do míst, kde jsou ještě nezhojená zranění. Střídání mechanismů je unikátní. Kousání, pálení, mlácení, sprchování ledovou vodou…“

Může snad někdo soudný pokládat tvora, jež je něco podobného schopné dělat malému dítěti, za někoho nevinného a čistého? Domnívám se, že nikoli. Dokonce se domnívám se, že po celou dobu existence naší civilizace by někdo takový byl veřejně prohlášen za zrůdu a jeho tělo by bylo bez obřadu pohozeno někde mimo pohřebiště, aby se o něj postarala divoká zvířata. Svůj k svému, řeklo by se. Později, v dobách křesťanství, by takový tvor byl pohřben v noci a mimo hřbitovní zdi.

Ale doba se mění, a je bohužel zjevné, že se mění i u nás. Jako se lež stává pravdou, jako žena přestává být ženou, jako muž přestává být mužem, jako se z vlasti a národa stává sprosté slovo, tak se zrůda stává nevinnou a čistou…

Sadistický tyran a vrah batolete byl pohřben v bílé rakvi, jež je odedávna symbolizovala čistotu a nevinnost. Byl pohřben za bílého dne se všemi poctami, byl pohřben církevním obřadem. Opravdu nejme tak zvrácení, abychom, podobně jako v USA, prohlásili zfetovaného kriminálníka páchajícího násilí za symbol dobra?

Věc má dva základní uhly pohledu. Pohled a přístup katolické církve a pohled a přístup světský. Co se týká katolické církve, tak se domnívám, že konzervatismus byl jednou z hlavních příčin jejího dvoutisíciletého přežití. Nemyslím tím samozřejmě konzervatismus ve smyslu neměnnosti výkladu Písma, ale konzervatismus ve smyslu neměnnosti základních dogmat a ve velmi opatrném vývoji všech tezí, jež z těchto dogmat vyplývají. Církev a víra dávala lidem řád a pevné konstanty. Jednou z nich je úcta k lidskému životu. Ten, jak křesťané věří, nám byl dán Bohem, a proto by neměl být, až na zcela mezní okamžiky, nikomu svévolně odebrán. Toto právo, v křesťanském pohledu, náleží pouze Bohu. Dnes se ale zdá, že pro církev, či alespoň pro její část, je symbolem čistoty i ten, kdo, jen tak pro své pobavení, sadisticky umučil malé dítě k smrti a zároveň zahodil Boží dar vlastního života, čímž odmítl nést tíhu svého hříchu – tedy, jinými slovy, odmítl učinit pokání. Nejsem teolog. Jsem jen pouhý laik a přiznávám, že zde katolické církvi nerozumím. Kde je řád a pevné konstanty, o které se by lidé mohli, v dnešní době zuřivého útoku na tisíciletími prověřené hodnoty, opřít? Vím, nebo alespoň doufám, že jsou v církvi mnozí, kteří dnešní módní trend všeobecné destrukce nepřijali a k těm se nyní obracím s úpěnlivou prosbou. Buďte víc slyšet! Vaše země Vás potřebuje! Vaši lidé Vás potřebují! Dnes možná více, než kdykoli předtím….

Co se týká světského pohledu, tak nevolám po tom, abychom podobné netvory, jakým byl Josef Kuča házeli bez obřadu někam do rokle. Jen odmítám akceptovat, že s takovou kreaturou budeme zacházet jako s běžným lidským jedincem (křesťané by asi řekli s „běžným hříšníkem“). Být člověkem přece neznamená být pouze „tvorem dvounohým bez srsti,“ jak se snažil o definici člověka jeden z antických filozofů. Jiný filozof tehdy prý vzal do ruky oškubané kuře, vyzdvihl jej nad hlavu a zvolal: „Hle tohle je tvůj člověk!“ Lidství tvoří nejen podoba, ale také (a možná dokonce především) činy. My dnes musíme najít odvahu jasně říci, že ten, kdo svými činy sám sebe vědomě vylučuje z lidské společnosti, nemůže mít stejná práva jako člověk. Pokud tu odvahu nenajdeme, tak nemáme šanci přežít. Co se týká obsahu politiky, tak si musíme přiznat, že jakékoli množství peněz, ať už vydělaných (v tom lepším případě), nebo odněkud načerpaných (v případě horším) je nedostatečné a nic neřeší, pokud není spojeno s morálkou. USA jsou podstatně bohatší než my, a přesto jsou dnes na prahu občanské války. Je samozřejmé, že o tom, co je a není morální a správné byly, jsou, a vždy budou, spory. Některé základní rysy jsou ale, podle všeho, neměnné. Jsou to ty, které jsou ověřené tisíciletími. Jde o zvyky, tradice a způsob uvažování našich předků. Mnozí si dnes myslí, že jsme chytřejší, než oni, ale to je velký omyl. Naši předkové totiž, na rozdíl od nás, dokázali pokračovat v díle předchozích generací – to až my vymíráme a vyklízíme pozice. Žena proto dál musí zůstat ženou, muž mužem a rodina rodinou. Práce musí zůstat prací a parazitismus parazitismem. Vlast dál musí zůstat vlastí, národ musí zůstat národem. A také zrůda dál musí zůstat zrůdou a oběť obětí... Pokud dopustíme, aby se význam těchto slov pokřivil, či úplně změnil, a k tomu dnes máme blíž, než si možná jsme ochotní připustit, tak nepřežijeme. Zůstanou už jen zrůdy.