Libercem, nebo alespoň rodiči budoucích prvňáčků, nyní otřásá spor o řešení přihlašováni dětí na základní školy. To je problém téměř každoročně. Tento rok se ale radnice ústy Ivana Langra nechala slyšet, že „podezřelé“ adresy dětí mají ředitelé hlásit na „sociálku“, že jde o podvod.

Rodiče dětí, kteří nechtějí, aby jejich dítě muselo chodit do školy, kterou jim přidělila vyhláška a přihlásí je k trvalému pobytu na jinou adresu než sebe, nejsou ti, kdo se dopouštějí něčeho nemravného.

K takovému obcházení pravidel, je nutí sami politici, kteří se pokoušejí řídit a organizovat čím dál více naše životy. Stejně jako ti před nimi nutili lidi, kteří nechtěli, či nemuseli pracovat obstarat si „razítko do občanky“.

V dobách totalitních, ať již za protektorátu, nebo v komunistickém režimu, měla adresa trvalého pobytu pro vykonavatele moci nezastupitelnou hodnotu. Občan se na ní musel zdržovat a musel na ní být k zastižení kdykoliv si státní moc umanula. Po vymanutí se z okovů těchto režimů, byl trvalý pobyt jen reliktem tu a tam komplikující převod auta, výměnu řidičáku apod.

S postupem času ale i noví politici okusili chuť regulací a trvalý pobyt se zase stává vhodným klackem. Od fikce doručení, až právě pro přidělování dětí do škol.
Prostě se nad mapou města sejde komise, různobarevnými pastelkami nakreslí podle počtu trvalých pobytů občanů, u nichž vědí, že mají předškolní dítě hranice „spádových oblastí“ a je naplánováno.

Co na tom, že počet takových lidí se mění, i když se rodiny nestěhují. Takže co platilo pro jedno dítě, nemusí v té samé rodině, na té samé adrese platit pro druhé, tak každé z nich bude chodit do jiné školy. Oni vědí jak řídit váš život.

Trvalé bydliště není řetěz k boudě!

Já osobně jsem měl to štěstí, že obě mé děti spadaly do té „správné“ školy, tak jsem až dosud bral zápis jako proces, ve kterém se zjistí, kolik dětí má zájem do té které školy chodit. Až teď jsem pochopil, že je vlastně zbytečný. Stačí naplánovat oblasti a je to.

Jako téměř každý problém, ani tento nemá snadné a rychlé řešení. Kdo vám ho slíbí, bude lhát.

Není možno nasazovat psí hlavu jen místním politikům, i oni jsou zavalováni hromadou zákonů, vyhlášek, nařízení a prováděcích předpisů o tom jak má správná škola vypadat, kolik na ní má být učitelů, dětí, oken a snad i špendlíků na nástěnkách.

Nikdo na světě není takový odborník aby věděl co je nejlepší právě pro vás!

Podle mne je jediným správným a spravedlivým způsobem nechat rodiče vybrat si školu podle svého výběru a obec si pak má zorganizovat počet tříd, učitelů a škol jak uzná za vhodné. A to i za cenu, že některá škola první třídu neotevře a jiná zase otevře o tu jednu třídu více.

Tady ale zase narazíme na problém financování. Obce nedisponují tak úplně svými penězi. Musí počkat co „dostanou“ z rozpočtového určení daní.

Řešením by podle mě bylo, aby obce hospodařily s penězi, které na daních odvedli jejich občané a jen se poměrně podílely na platbách za pravomoci, které zůstaly státu jako jsou armáda, zahraniční politika apod. Ministr financí by tak předložil rozpočet, kde by vyčíslil, kolik je potřeba zaplatit za tyto služby a obce by se klidně podle stávajícího klíče rozpočtového určení daní podílely na těchto nákladech, zbytek by jim zůstal.

Stát zodpovědnost za základní školství přenesl právě na obce. Tak by peníze mely zůstávat tomu, kdo nese odpovědnost.

Pak by obce mohly a podle mě měly jasně stanovit, kolik zaplatí škole za jednoho žáka a školy by pak o ty žáky spolu „bojovaly“. Stejnou částku by pak dostávaly jak státní, tak soukromé školy, které dnes dostávají výrazně méně.
Tím by mohly snížit školné a stát se tak přístupnějšími více lidem. Pokud bude více dětí na levnějších soukromých školách se uvolní místa na těch žádaných státních školách.
Ty nepopulární a nenavštěvované školy by končily. Stávalo se tak poměrně často i v minulosti. Není to radostné, ale takový je život. Moji ZŠ také nedávno zbourali a lidé v okolí se s tím také rychle naučili žít.

Nedělitelná pravomoc i zodpovědnost

Pouze v takovém modelu by se dalo mluvit o tom, kdo má za co odpovědnost.
A mohlo by se hledat schůdné řešení. V dnešní době ministerstvo školství řekne, že je to odpovědnost obce a představitelé obce prohlásí, že jsou vázání vyhláškou č. xyz/abc. A v takových mlhavých výmluvách se problém postupně valí před sebou. A to platí bezezbytku o téměř jakémkoliv problému, který se pokouší veřejná správa řešit. Alibismus prostupuje společnost od starosty nejmenší obce, až po premiéra, který má pro případ konfrontace schovaný „zlý Brusel“, který ho k nějakému kroku donutil. Proto se budou jistě někteří takovému návrhu bránit zuby nehty. Není nic těžšího, než nést odpovědnost za svá rozhodnutí a kroky a nemít se za koho schovat. To může dělat úředník, který má být jen vykonavatelem politických rozhodnutí, ale ne politik, kterého si platíme právě proto aby dělal rozhodnutí a stál za nimi, jinak ho tam nepotřebujeme.

Co s tím ale máme dělat teď?

V současné době mohu zoufalým rodičům poradit jen přehlásit své děti nebo i sebe do spádové oblasti školy kam chtějí, aby jejich dítě chodilo. Do budoucna se zamyslet nad tím jestli by nebylo spravedlivější jasně definovat pravomoc a zodpovědnost za jednotlivé oblasti veřejného života a podle těch pravomocí také rozdělovat peníze. Tedy přesně naopak, než je to teď. Kdy úředníci ministerstev řídí školy od Václavského náměstí až po poslední vesničku na Šumavě. Nechme peníze tam, kde se nakonec utratí. Alespoň já to budu prosazovat, pokud na podzim uspěji v senátních volbách.