Vážení členové vlády, vážené kolegyně a kolegové,

v podstatě navážu v určitém smyslu na své předřečníky s tím, že je to nápad zcela určitě zajímavý a ojedinělý a nemá obdoby a srovnání povětšinou s žádným jiným státem v Evropě nebo ve světě, kde by docházelo k tomu, že by se takto šmahem vlastně začal výčet zákonů, které se navrhují ke zrušení. Rozumím tomu, že náš právní řád obsahuje v podstatě tisíce nejrůznějších právních předpisů různé právní síly, a obecně by šlo říci o tomto vládním návrhu, on se skutečně překrývá s těmi dvěma návrhy, které budeme vzápětí také projednávat, a mrzí mě rovněž, že nebyla sloučena rozprava k těmto návrhům zákonů, protože ta materie je stejná, že by tento návrh zákona mohl mít své opodstatnění, jež lze spatřovat v tom, že se zpřehlední právní řád, a to je argument poměrně vysoký a vážný. Pokud by se mělo ovšem k takovému kroku přistoupit, pak tak lze učinit jenom po dokonalé rešerši celého právního řádu a předpis po předpisu, což by se dle mého názoru nestalo, protože předkladatel v odůvodnění uvádí, že taková analýza v podstatě není předkládána, a jde se (?) výčtem, který začíná v určitém bodě a končí v určitém bodě časovém, a taková analýza by si ovšem vyžádala, kdybychom šli rešerší všemi právními předpisy, mnoho času, a podstatně více než ten, který tomu vláda věnovala. Trošku mám obavu, že vláda víceméně reagovala na návrhy, které tady byly z řad poslanců, na ty dva předchozí, starší poslanecké návrhy, a jednotlivá ministerstva a ostatní orgány státní správy se k tomu příliš nevyjadřovaly, prostě se šlo tím, co vykazují různé systémy právních informací, ať už eklep, .... (nesroz.) a podobně, čili tím způsobem výčtovým, a to není příliš šťastné.

Předkládaný návrh zákona sebou přináší nebezpečí zrušení právních vztahů, a na to bych chtěl upozornit, které byly a stále mohou být založeny na některých právních předpisech navržených ke zrušení, neboť pozdější právní předpisy tyto vztahy buď převzaly, a to riziko může být poměrně vysoké, zvlášť vzhledem k návaznosti k tomu období prvé Československé republiky. Předkládaný návrh má mnoho chyb, a myslím si, které sice mohou být zcela bezvýznamné, ale také těch, které by mohly mít ve svém důsledku fatální následky. Nezakládá žádnou záruku, že jsou rušeny jen ty předpisy, které, jak uvádí předkladatel, již jsou neúčinné, a v tomto smyslu již nevyvolávají vůči nikomu právní účinky, ale jsou stále formálně platné, neboť nebyly předepsaným způsobem zrušeny.

To jest, nebyl přijat jiný zákon, který by je třeba rušil nebo nahrazoval. A ano, zcela jistě lze říci, že takové předpisy náš právní řád obsahuje. Otázkou však je a vždycky tou otázkou zůstane, které předpisy to vlastně jsou, a jsou to ty navrhované nebo jsou jiné, které nejsou rušeny? A předpisy, které rušeny být nemají, či naopak, jsou rušeny všechny. Tahle otázka tady vyvstává, bude tady a bohužel pokud přistoupíme k tomu, že tento návrh zákona tímto způsobem posuneme, nevyvarujeme se toho že nastanou možná nějaké spory, které mohou končit ve svých důsledcích buď u Nejvyššího správního soudu, nebo u Ústavního soudu. V této souvislosti si dovolím jeden příklad za všechny, kdy v bodě 708 návrhu je rušena vyhláška Ministerstva financí číslo 126/1961 Sb., o přihláškách k náhradě za majetky v Rumunské lidové republice podle zákona číslo 100/1961 Sb. Předkládaný návrh však tento zákon neruší, ponechává ho v platnosti a to se vztahuje pak následně i k bodům 709 a 710 návrhu. Čili tady nastává zcela věcný rozpor.

Dalším sporným bodem návrhu je rušení např. vyhlášek Ministerstva financí o vydání pamětních stříbrných případně zlatých mincí, i když se jedná o předpisy před zavedením české koruny a jde o předpisy, které i nyní vyvolávají právní účinky. Ty předpisy má ze zákona zapře povinnost vydávat Ministerstvo financí, resp. Česká národní banka, a uveřejňovat je ve Sbírce zákonů. Tyto předpisy také jasně popisují předmět, pamětní minci, takže ji nejde zaměnit. Tato specifikace, která má popisný charakter, však zcela jasně vymezuje předmět tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným, který by byl vydáván za pravý. Tyto předpisy tedy zcela nepochybně i dnes mají právní účinky, nejsou obsoletní a tudíž je nelze rušit. Jejich případným zrušením by mohlo dojít k nepředvídatelným škodám, sporům, např. v celé oblasti numismatiky.

Neméně závažným problémem předloženého návrhu je, že neruší předpisy nebo jejich části, které měly být zrušeny pozdějšími předpisy a nestalo se tak. Jedná se o množství novelizačních předpisů, které přináší do právního řádu větší nepřehlednost a podstatně větší měrou je zatěžují v aplikační praxi. Jakýkoli zásah do právního řádu zrušení starých právních předpisů musí být velmi citlivý a odpovědný, postavený na odpovědné a hluboké analýze, aby nedošlo k závažným pochybením. To však předkládaný návrh nereaguje, což lze doložit tím, že návrh neruší předpisy upravující třeba novomanželské půjčky, které jsou příkladem obsoletních předpisů. Jde o zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění číslo 14/1973 Sb., o poskytování půjček se státním příspěvkem mladým manželům, a nařízení vlády České socialistické republiky číslo 44/1987 Sb., o úpravě podmínek pro poskytování půjček se státním příspěvkem mladým manželům. A zákon číslo 56/1948 Sb., o státní podpoře novomanželů ve znění zákona číslo 116/1949 Sb., a ani zákon číslo 116/1949 Sb., není návrhem zrušen.

K eliminaci případných chyb by měl navrhovaný zákon obsahovat ustanovením, jímž by bylo garantováno bez všech pochybností, že právní předpisy založené na základě právních předpisů, které nejsou navrhovány ke zrušení a (nesrozumitelné) pozdější právní úpravou, zůstanou po jejich zrušení nedotčeny.

Já tady zmiňuji ty předpisy schválně, protože ony zakládají nějaké občanskoprávní vztahy a vymahatelnost práva a finančního plnění a promítají se do řady smluv, které paradoxně, byť se jedná o předpisy dlouhodobé, mohou být předmětem závazků, dědění a přechodu majetkových práv. Takže z uvedených důvodů já nedoporučuji tento návrh zákona podpořit. Navrhuji vrátit jej předkladateli k přepracování a pokud by tento návrh neprošel, tak navrhuji prodloužení lhůty k projednávání o 20 dnů, protože si vyžádá zcela určitě detailnější posouzení předkladatelem a jeho doložení případně garančnímu výboru, který se tím bude zabývat.