Chamberlain ustupoval Hitlerovi. Ostatně nejenom on, ale i další politici vítězných mocností První světové války. V roce 1936 německá armáda vstoupila do oblasti Porúří, které mělo zůstat demilitarizované. Nikdo se ze zodpovědných západních politiků neozval (to byl britským premiérem ještě ovšem Stanley Baldwin) Mlčela Velká Británie, mlčela Francie. V březnu 1938 anektoval Hitler Rakousko. To už byl Chamberlain premiérem. Ticho.

Vůči Hitlerovi Chamberlain uplatňoval politiku appeasementu. Toto neprozřetelné chování vůči agresorovi, který veškeré ústupky západních politiků považoval za slabost, vyústilo až podepsáním Mnichovské dohody. Té největší zrady na jediném demokratickém státě střední Evropy, na Československu. Zbaběle přistoupil na podmínky Hitlera a Mussoliniho, že zástupci státu o jehož hranicích se jednalo museli zůstat mimo jednací místnost, potupně na chodbě. To je to typické „o nás bez nás“

Pohledný, vždy perfektně se vyjadřující Neville Chamberlain po příletu do Londýna vítězoslavně prohlásil před novináři: „Přivezl jsem vám mír“. A celá Velká Británie jásala a uctívala svého pohledného premiéra. Ano. Britové OSLAVOVALI slušného premiéra. Celá Británie mu provolávala slávu. Za dva roky nato se uchylovali před německými bombami do úkrytů.

Historie pokračovala nebývalým tempem. 15 března 1939 Hitler dokonce i Mnichovskou dohodu porušil a anektoval naše území. A co naši západní „spojenci“? A co Chamberlain? Nic.

Německo získalo anektováním Československa špičkové zbrojní podniky a mohlo se tak připravovat na válku a to i na válku, ke které jí pomohl onen slušný, politicky korektní a vstřícný Chamberlain, který až 3. září 1939, dva dny po napadení Polska vyhlásil Německu válku.

A teď přichází na scénu tlustý, alkoholu holdující první lord admirality – Churchill.

Jedinou aktivitou proti Německu vykazoval on. Chtěl obsadit norský přístav Narvik, aby odřízl Němce od přístupu k železné rudě, která se těžila ve Švédské Kiruně. Premiér Chamberlain s touto akcí nesouhlasil a tak německá armáda po obsazení Norska měla zásoby železné rudy, kterou nutně potřebovala k vedení války.

Obrat politiky appeasementu nastal až po zvolení Churchilla do premiérského křesla v květnu 1940, kdy pronesl 13. května svůj legendární projev: „Mohu vám nabídnout jenom krev, dřinu, pot a slzy.“

Je potřeba se poučit z historie. Žádná líbivá slova, žádné slušné chování. Chce to tvrdá slova a nekompromisnost proti tomu, kdo chce zničit váš stát, vaši kulturu, vaše sociální systémy tím, že vás donutí do vaší rodné země přijímat obyvatelstvo, které nebude respektovat vaši kulturu, bude vysávat vaše sociální systémy, bude chtít, aby ženy byly bezpodmínečně podřízeny mužům, bude chtít, aby vaše města byla zaplavena věžemi minaretů, aby zvuk zvonů zanikl v hlasu muezínů.

Jakékoliv ustupování, neurčitosti, přijímání byť jen 2600 uprchlíků a jiné nejednoznačnosti jsou cestou ustupování moci. V roce 2009 tehdejší premiér který vyjednával Lisabonskou smlouvu věděl, že je to špatně. Dvě noci prý kvůli tomu nespal. Jiná cesta nebyla možná. Já říkám vždy jsou cesty dvě – cesta odvahy a cesta zbabělosti. Nakonec jí musel po dlouhém oddalování podepsat i tehdejší prezident.

Tento ústupek nás nyní staví do pozice, že musíme platit pokuty za nepřijímání uprchlíků. Nemůžeme si už dovolit podepsat sebevražednou smlouvu Dublin 4 i kdyby se všichni v Berlíně, Paříži i Bruselu stavěli na zadní. Tato smlouva vyžaduje jednomyslnost. Musíme mít prezidenta, který umí říct jasné NE, byť by mu kvůli tomu Ne spílala celá Evropa. Českou republiku tím ale zachrání.

Dozvěděl jsem se, že kulturní fronta stojící za dřívějšími akcemi „Přemluv bábu“ či „Děkujeme odejděte“ a podporovatelů loňského neúspěšného kandidáta Schwarzenberga stojí za kandidátem Jiřím Drahošem. To se dalo čekat. Jsou to stále ti stejní. Celebrity, které ovšem nestojí za zájmy 10 milionů řadových občanů ČR.

Ovšem dočetl jsem se i jednu velmi povzbudivou zprávu: „Hlava státu musí mít pořádné ego, aby byla schopná se rozhodovat. Miloš Zeman je člověk, který dokázal, že umí číst v duši národa“, tvrdí Eliška Hašková Coolidge, bývalá asistentka pěti amerických prezidentů. Dále říká: „Prezident nesmí čekat na aplaus a dělat jen věci, které mu přinesou popularitu. Musí cítit to, co národ potřebuje, a tím směrem jej vést.”

Dovolil jsem si citovat z výzvy této moudré ženy.