Již velmi brzy bylo všem soudně myslícím jedincům i přes ujišťování levicových a zpočátku i pravicových politiků zřejmé, že není možné dát všem našim občanům vysoce moderní zdravotní péči a bez čekání. Takto nastavený systém se již za vládnutí ODS začal ekonomicky hroutit a ministr zdravotnictví Julínek vymyslel zcela nesystémové socialistické poplatky – pro všechny stejné – pro státní, nestátní i soukromé zdravotníky, které poslaly tzv. českou pravici téměř do pekel.

Až ministr zdravotnictví za TOP 09 Heger zavedl v roce 2012 vyhláškou MZd  nadstandard – pacientem placené výkony či aplikaci zdravotnického materiálu nad rámec běžného ošetření.  Balíček nadstandardní péče obsahoval 18 (!) položek. V době zrušení zahrnoval především drahé očkovací látky, mezi dalšími byly např. nejmodernější oční čočky, odlehčená sádra, apod. Celkově se však ministerstvu nepodařilo ve větší míře stanovit, co by spadalo do nadstandardní zdravotní péče.

Na popud jednapadesáti sociálnědemokratických poslanců, kteří si u Ústavního soudu na Hegerovu zdravotnickou reformu stěžovali, došlo k jejímu zrušení verdiktem z 2. července 2013 a nabytím platnosti dnem vydání ve Sbírce zákonů. Na rozdíl od oranžovorudých poslanců, kteří se radovali, že by zavedením nadstandardů došlo rozdělení na lidi bohaté a chudé, v tom Ústavní soud žádný problém neviděl a argumentoval pouze malou srozumitelností vyhlášky. Nyní tedy další čtyři roky v České republice nejsou nadstandardy legální a poskytovatelé i pacienti pod shovívavým dohledem zdravotních pojišťoven hledají a nachází řešení tohoto problému jinde a jinak. Jak tedy z tohoto ideologického a ekonomického marasmu ven?

Stát se dopuští nezákonnosti

Je to v zásadě velmi jednoduché! Nadstandard je vše, co plně nehradí zdravotní pojišťovny. Při nedohodě mezi poskytovateli zdravotní péče a zdravotními pojišťovnami vždy rozhoduje o platbách ministerstvo zdravotnictví – to se stává opakovaně a mnoho let. Stát tedy nastavuje minimální ceny za zdravotní péči, za léky, za materiál apod. Jestliže má nějaký lékař nebo poskytovatel zdravotní péče prokazatelně vyšší náklady na svoji práci (vyšší kvalifikace, dražší přístroje, vysoké náklady ve velkém městě) a jeho práce je prokazatelně dražší, než kolik mu hradí podle „diktátu státu“ zdravotní pojišťovna, je rozdíl těchto částek jednoznačně pro pacienta nadstandardem, který si uhradí navíc, nebo se může na tuto logicky dražší péči připojistit.

Podobně je to i s léky a materiálem. Jestliže např. plombu hradí zdravotní pojišťovna ve výši 250 Kč a bude stát v ordinaci stomatologa 300 Kč, je jasné a srozumitelné, že 50 Kč je v tomto případě nadstandard. Státní a pseudostátní nemocnice, které jsou z našich společných daní dotovány, mohou skončit ve ztrátě. Opakovaně také dostávají státní a municipální nemocnice dotace na výstavbu, přístroje i platy svých zaměstnanců – pouze u těch by měly být nadstandardy jasně deklarovány zákonem.

U soukromých poskytovatelů však je nadstandardem vše, co nehradí zdravotní pojišťovna. Pokud stát vyhláškou či jinými zákony diktuje dumpingové ceny u soukromých poskytovatelů zdravotní péče, dopouští se nezákonnosti. Podobně nyní bude muset doplatit stát majitelům domů rozdíl mezi státem nadiktovaným regulovaným nájmem a tržní cenou pro jejich nájemníky. Podobná situace by nepochybně nastala také ve zdravotnictví.

Miroslav Havrda,
lékař, předseda Svobodných v Královéhradeckém kraji a odborný garant pro zdravotnictví