A zdánlivě paradoxně zároveň přibývá bleskových povodní. Před pár týdny moje rodná Strážnice, a celá řada dalších obcí v regionu, zažila bleskovou povodeň, kdy se po pár desítkách minut trvajícím intenzivním dešti a krupobití proměnily ulice v potoky plné bláta. Pár dní na to praskliny v půdě zase připomínaly spíš subsaharskou Afriku než střední Evropu. Prostě se v krátkém čase vystřídaly dva extrémy. Extrémy mající totožné příčiny.

Teplo, déšť a krajina

Sucho i bleskové povodně vychází zejména ze tří nepříznivých a vzájemně souvisejících důvodů. Jednak se otepluje klima, taky se mění četnost dešťů - úhrny srážek nejsou výrazně nižší než dřív, jen prší méně často, ale o to intenzivněji. A hlavně, krajina ztrácí schopnost vodu zadržet (tzv. retenční schopnost). Potlačit první dvě příčiny bude boj poměrně náročný, dlouhodobý a vyžadující globální změny přístupu k životnímu prostředí. Nicméně pomáhat krajině, aby udržela více vody, můžeme sami a výrazně rychleji.

Na snížení retenční schopnosti krajiny se negativně podepisuje naše chování k ní. Velkým škůdcem je nešetrné zemědělství vedoucí k erozi půdy. Spojováním malých políček do velkých půdních celků jsme likvidujeme remízky, příkopy, mokřady atd. Používáme umělá hnojiva místo hnoje, kompostu a obecně organické hmoty. Sázíme ve velkém plodiny jako řepka nebo kukuřice a nerespektujeme doporučené střídání pěstovaných plodin. Zapomínáme také na nutnost nechat občas půdu odpočinout a místo toho ji mechanizací nepatřičně utužujeme. Toto chování potom vede k tomu, že i když zaprší, voda se do půdy nevsakuje a stéká po ní. Při tom s sebou bere ornici, která bud nenávratně mizí na dně vodních ploch, nebo jako bláto pokrývá ulice měst po bleskových povodních.

Česká republika je “střecha Evropy”. Veškerá voda, která steče do vodních toků, odtéká z republiky pryč. A žádná řeka k nám nevtéká. Navíc jsou porušeny přirozené toky potoků a řek. Místo nich jsou regulovaná a vybetonovaná koryta, která brání vsaku vody do podloží. To negativně ovlivňuje také stav spodních vod, které jsou momentálně na historickém minimu.

Jeden krok vpřed, dva kroky zpět

S radostí tak člověk pozoruje chování Ministerstva životního prostředí, které si rizika sucha (asi) uvědomilo a realizuje některé programy zaměřené na podporu přirozených způsobů udržení vody v krajině, revitalizaci vodních toků, efektivní hospodaření s dešťovou vodou a další. Radost ale trvá jen do okamžiku, než si člověk uvědomí souvislosti. Na jedné straně jsou přislíbeny desítky miliard na boj proti suchu, na straně druhé je stovkami miliard od Ministerstva zemědělství podporován pravý opak.

Za posledních 5 let bylo vyplaceno zemědělcům na dotacích okolo 170 miliard Kč, sankce za špatné chování k půdě ale byly jen cca 43 milionů Kč, tedy zhruba 0,025 %. A přitom, pokud se člověk alespoň trošku orientuje v zemědělství, vidí, že problém je na řádově větší, než čtvrt promile. Další zvěrstvo je podpora řepky a masového pěstování kukuřice pro potřeby energetiky. Stát nekontroluje, jak je s dotacemi hospodařeno, netrestá špatné chování k půdě (a nejedná se jen o erozi půdy, ale i o nadměrné užívání chemie). Obhospodařovaná půda je sice soukromým vlastnictvím zemědělců, nebo častěji předmětem smlouvy o pronájmu, ale to, jak se k ní člověk chová, ovlivňuje i okolní prostředí a život v něm. Pokoušíme se zamezovat znečišťování vzduchu a vody, ničení půdy ale dlouhodobě přehlížíme. Náš stát v této věci strašlivě selhává v ochraně svých vlastních zájmů, tedy v ochraně vlastních občanů.

Co s tím?

Něco se změnit dá. Částečně je třeba si na sucho zvykat, protože klima se prostě mění. A pokud to se zemědělstvím myslíme vážně, je třeba hledat jak nové osevní postupy a technologie, tak i nové plodiny, které budou vůči suchu a horku odolnější. Je ale zároveň třeba zásadním způsobem přehodnotit náš vztah k půdě a krajině obecně.

Je potřeba kontrolovat kvalitu půdy a vůči zemědělcům, kteří s ní hospodaří špatně, být nekompromisní. Také je nezbytné přehodnotit systém dotací. V současnosti dotace podporují zemědělce buď v tom, aby měli na podzim z čeho zaplatit “složenky” a na jaře zasít (to u těch menších), nebo dramaticky navyšují zisk, zejména u agrokorporací. Dotace by ale měly motivovat hlavně k tomu, aby zemědělci hospodařili dobře na kvalitní půdě i za 5, 10, 20 let. Cílem nesmí být buzerace zemědělců a likvidace zemědělství jako odvětví, ale jednoduchá a transparentní podpora zemědělství udržitelného a zdravého.

Dalším důležitým prvkem je navracení přirozených krajinných prvků zadržujících vodu, což se vracím k těm likvidovaným remízkům, mokřadům, rybníkům a podobně, a citlivější přístup k vodním tokům. To se do určité míry děje, ale zejména formou dotací. Věřím, že největší efekt by měl koordinovaný program, na kterém by spolupracoval stát, kraje, obce a veřejnost tak, aby byl zachován přirozený charakter daných lokalit a nebylo to prováděno jen formou zásahů shora. Lidi ví nejlíp, co je trápí a i v tomto případě považuju za správné uplatňování principu subsidiarity.

Je to na nás

Před časem napsal Martin Šmída, místopředseda Pirátské strany, článek s provokativním názvem “Eroze půdy je větší problém než uprchlíci.” Mimo jiné v něm apeluje na veřejnost, aby k problému eroze půdy (jednoho z původců problémů se suchem) nebyla slepá. Píše zde i to, že by jej potěšilo vidět davy v ulicích s transparentny: “Erozi půdy v ČR nechceme!”

Já bych chtěl, aby bylo vidět i heslo “Sucho v ČR nechceme!” Aby si veřejnost i mimo nejvíce zasažené oblasti uvědomila, že je to problém, který se jí týká. A aby lidé hlasitě požadovali po státu řešení. Tedy to, že stát bude chránit zájmy svých občanů. Jen to je totiž cesta k budoucnosti, ve které budeme mít fungující zemědělství, krásnou a zdravou krajinu a hlavně to nejdůležitější - vodu.

Radek Holomčík je lídrem jihomoravské kandidátky Pirátské strany pro letošní volby do Poslanecké sněmovny.