Objektivní informace na úvod: nejsem žurnalista, ale politik. Tedy člověk, který sám žurnalistiku nevytváří, ale aktivně ji konzumuje. Vždy jsem se domníval, že žurnalistika se člení na dvě základní části: na zpravodajství, které informuje čtenáře nebo diváky o tom, co se stalo a na publicistiku, tedy názory, komentáře a glosy vyjadřující postoj novináře. Zatímco zpravodajství má být především objektivní a má pouze rozšířit znalosti, tak u publicistiky se subjektivní pohled novináře připouští a naopak napomáhá adresátovi utvářet si vlastní názor v konfrontaci s názory druhého. To, že se obě složky žurnalistiky od sebe zřetelně oddělují, mi připadá samozřejmé. Podle Wikipedie…oproti publicistice zpravodajství tedy nesmí obsahovat novinářův názor.

Bohužel poslední dobou se stále častěji setkávám s tím, že uvedené styly se mezi sebou mísí a je pro laika obtížné je odlišit. Důvod se zdá být prostý a je jím na první pohled snaha o zvýšení zájmu o informaci. Jestliže je pouhé zpravodajství suché a méně zajímavé, tak mu přimíchání několika glos žurnalisty dodá na atraktivitě a zaručuje vyšší čtivost, sledovanost a v konečném důsledku i vyšší prodejnost a navazující zisky ze všudypřítomné reklamy. Málo naplat, žurnalistika není charita, ale tvrdý byznys. Takový postup mi přijde sice nefér, ale dá se pochopit.

Důvod ale může být i jiný. Úmyslem nepozorovaného vsouvání vlastních myšlenek a názorů mezi objektivní fakta a popis události může být i snaha laskavého čtenáře skrytě manipulovat a působit na jeho uvažování tím směrem, kterým žurnalista chce. V publikaci Nejlepší kniha o fake news dezinformacích a manipulacích to autoři Miloš Gregor a Petra Vejvodová označují jako šedou propagandu.

Publicista Vladimír Neff (pod přezdívkou Aston) na svém portálu Neviditelný pes dne 27. ledna 2018 uvádí, že …to totiž dělá žurnalistika aktivistická, která se snaží do politiky zasahovat, místo aby ji zkoumala, popisovala a hodnotila. Aktivistickou žurnalistiku pokládám za nádorové onemocnění žurnalistiky jako takové.

Popsaný nešvar ale není jen výsadou žurnalistiky na celostátní úrovni nebo na sociálních sítích. Lze ho vysledovat i v regionálních tiskovinách, v radničních zpravodajích a podobně. Domnívám se, že proti němu nelze účinně bojovat, ale je třeba ho u konkrétních případů poznat, identifikovat, popsat a objasnit, aby si každý člověk mohl informace a názory rozlišit a sám se mohl rozhodnout, zda je bude akceptovat a nechá se jimi ovlivnit.

Abych se ujistil, že jsem byl pochopen, shrnu výše popsané do jedné věty: rád si budu své mínění a představy o dění ve společnosti tříbit v konfrontaci s názory žurnalistů, budou-li mi předkládány jasně a srozumitelně, nikoliv jako podprahové informace zakuklené mezi fakta.