Nicméně text byl samozřejmě doplněn vysvětlivkami, učitelé zrovna tak samozřejmě uvyklí nejen neznámá slova, ale i méně srozumitelné, dobově podmíněné nebo archaicky formulované části textu dětem vysvětlovat. Ostatně mohu dosvědčit, že dobří učitelé to dnes dělají stejně.

Kromě toho, srozumitelnost textu nestojí a nepadá s tu a tam se vyskytujícím neznámým slovem. Pozornější čtenář si význam často domyslí z kontextu. Jestliže čtu právě v té Babičce, že kovářka slíbila Viktorce cosi proti uhranutí zřejmě nedobrým člověkem, že jí to zavěsila na krk, pak i když neznám přesný význam slova „škapulíř“, mám dosti konkrétní představu, o co asi jde a k čemu to slouží. Dnes dokonce více než před těmi padesáti roky, protože dnešní společnost je přes všechnu technizaci a vnější racionalitu zřetelně pověrčivější. Třeba při přijímacích zkouškách na osmileté gymnázium, navzdory tomu, že se k nim zpravidla hlásí nadanější část populace,  jsem snad nezažil dítě, které by na lavici nemělo aspoň nějakou drobnost pro štěstí a jako ochranu před neúspěchem. V podstatě škapulíř!

Zažíváme v posledních létech zvláštní renesanci národovectví, jíž jsme měli za dávno přežitou. A nemám teď na mysli minoritní extrémní proudy různých pouličních „Nicnežnárodů“. I v seriózních politických kruzích a diskusích se to „národními zájmy“ jen hemží.  Čekal bych tedy, že úměrně tomu poroste zájem i o národní kořeny, o českou historii. A jak jinak než přes klasickou literaturu, aspoň pro většinu, která se jen těžko bude prokousávat odborným jazykem vědeckých historických textů?  Zřejmě už jen odborníci a malá část vzdělanějších vrstev  něco tuší o rukopisných bojích, které se odehrávaly převážně v 19.století. Bojů o literární falza,  která měla dokazovat starobylost českých literárních památek, jazyka a zprostředkovaně tak zrovnoprávňovat a legitimizovat český národ mezi ostatními evropskými národy, zejména pak měly ukázat, že se plně vyrovná německému rivalovi .

I když  význam tohoto způsobu legitimizace národa  je dnes nesrovnatelně menší než v tom 19.století, vůbec to neznamená, že klasická literatura nemá v této souvislosti význam žádný.  Jak se mohu při každé příležitosti prohlašovat Čechem, když z historie svého vlastního národa znám jen to, co se událo za mého krátkého života a to ještě s hodně velkými mezerami?  No, mohu, ale je otázka, k čemu se pak vlastně hlásím. A jestli bych se nezděsil, kdyby ch si to plně uvědomil.

Pak jsme například schopni stýskat si na to, že po rozpadu Československa Češi přestávají rozumět slovenštině a naopak. Dokonce i jakýsi populární hit o tom zní do omrzení v rádiu.  Prostě už si nikdo nepamatuje, že i na tak oblíbených slovenských pondělcích v tehdejší Československé televizi části diváků vadilo, že dramatům vysílaným z bratislavského studia špatně rozumí, protože  – herci mluví slovensky.

Děti (i mnozí dospělí) si, co povinná školní docházka existuje, tu méně, tu více stěžují, že to či ono učivo je příliš obtížné, nesrozumitelné, nezáživné, případně, že jim k ničemu v životě nebude. A míní, že by se mělo učit něco úplně jiného, ať už se momentálně učí cokoliv. Můžeme pro to mít pochopení, můžeme to brát v jednotlivých případech jako podnět k diskusi, ale rozhodně by se školství nemělo ukvapeně přizpůsobovat každému záchvěvu rychle se měnícího veřejného mínění.

Na škodu ta trocha uměřené konzervativnosti určitě není. Vždyť ona starší a stará literatura, která ještě proto není všechna zastaralá, otevírá dětem úplně nový svět, který by bez ní nikdy nepoznaly,   a mnohému z toho dnešního by neporozuměly.  K čemu to také vede, můžeme sledovat doslova v přímém přenosu dnes, kdy dějiny zase jednou zrychlily krok.

Miroslav Hudec,

psycholog a publicista