Je to možná klišé, ale nemohu si pomoci: „V tomto hříšném a žalostném světě se zkoušely a budou zkoušet mnohé způsoby vlády. Nikdo nepředstírá, že demokracie je dokonalá nebo samospasitelná. Říká se dokonce, že demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních způsobů, které jsme vyzkoušeli.“ Tento tolikrát citovaný a omílaný výrok Winstona Churchilla mě asi nikdy nepřestane udivovat svou nadčasovostí, pravdivostí a svým vnitřním kritickým nábojem.

Ano, demokracie není dokonalá ani samospasitelná, ale je to to nejlepší, co máme. Rád bych to zdůraznil především ve světle pětadvacátých oslav 17. listopadu. Řada lidí totiž ráda zapomíná na to, jak vypadal komunistický režim. S nostalgií vzpomínají na dávno minulé časy, kdy „všechno bylo všech“ a stát každého „organizovaně“ vodil za ruku, aby v něm nevzbudil touhu po vlastní odpovědnosti a svobodě.

V těchto dnech budeme slavit den, kdy se mírumilovné mládí a svoboda střetly s násilím komunistické totality. Den, kdy studenti vyšli do ulic, aby řekli, co si myslí, a jejich hlasy byly brutálně umlčeny na Národní třídě v Praze. Právě odhodlání a odvaha studentského hnutí tehdy odstartovaly nenásilný převrat, pro který se vžilo označení „sametová revoluce“. Přese všechno napětí a počáteční nejistotu to bylo krásné období plné ideálů, nadějí a porozumění.

Sametová revoluce zkrátka naší zemi přinesla svobodu a demokracii. Dvě z nejkrásnějších a nejdůležitějších hodnot, které může současný svět lidem nabídnout. Dvacet pět let žijeme všichni ve světě, kde můžeme nahlas říkat své názory, svobodně jednat a cestovat, být strůjci svého osudu a prostřednictvím svobodných voleb se podílet na směřování vývoje v naší republice.

Oslavy sametové revoluce by měly všem lidem připomenout, že svobodný svět, ve kterém žijeme, nebyl vždy samozřejmostí. Že za ideály, které se nakonec podařilo naplnit, řada lidí položila život a trpěla v kriminálech. 17. listopad by měl být vždy připomínkou dějinných událostí, které tmelí každý národ, jeho hrdost. Měl by ale určitě i radostně oslavit to, že v České republice nyní demokracie opravdu vládne. Má své chyby, ale přesto je krásná – a také křehká. Proto o ni musíme stále pečovat, hýčkat ji a snažit se ji rozvíjet – sami v sobě i ve svém okolí.