Diskutovat o potravinové soběstačnosti ČR dlouho znělo jako nudné téma, kterým není potřeba se moc zabývat. Dokud jsme mohli kupovat jídlo z celého světa a dodávky plynule proudily, nezdálo se tak důležité věc řešit. Lidé si zvykli na exotické potraviny, třeba banány už bereme jako běžnou součást jídelníčku. Když se nic neděje a celý systém funguje, může to tak být. Jakmile ovšem začne nějaká vážnější krize, což se právě děje v souvislosti s koronavirem, je takové zásobování ze zahraničí zranitelné.

Po vstupu do EU rychlý sešup

Čísla vše ukazují naprosto jasně. V nejzákladnějších potravinových komoditách nejsme soběstační. V uklidňujícím rozhovoru ministra zemědělství Miroslava Tomana z března 2020 pro České noviny je uvedeno, že sice máme jen 50 procent vepřového z vlastních zdrojů (jeden z největších problémů) a drůbežího masa pouze 67,6 procent, ale zase produkce vajec z českých chovů je 86,6 procent a v hovězím „plníme plán“ soběstačnosti na 123,6 procent. Zajímavé ale je, že jen o rok dříve v rozhovoru pro Aktuálně.cz prezident Agrární komory Zdeněk Jandejsek nastínil, že českého vepřového máme na trhu jen 35 až 38 procent (tedy 1,5 milionu prasat, přitom v roce 1991 to bylo 5,1 milionu), drůbežího 55 procent, vajec 60 procent a mléka 85 procent (k přečtení zde). Že by se za jediný rok české chovy tak rozrostly? Ještě v roce 1993 jsme byli plně potravinově soběstační, zhoršení stavu začalo až dovozem potravin ze zahraničí po vstupu do EU a špatnou dotační politikou českého státu v porovnání s podporou, kterou dostávají zahraniční zemědělci, hlavně v rámci EU.

Seberou nám žvanec pod rouškou tmy?

Přitom naše situace vždy tak špatná nebyla. Třeba v oblasti vajec jsme byli soběstační do roku 2003 a dokonce i v roce 2017 jsme měli 83 % celkové potravinové soběstačnosti. Aktuální potravinová soběstačnost cca 65 % je strašně málo a velmi riskantní v situaci, kdy různé státy zavírají hranice a můžou se objevit problémy s přeshraničním zásobováním. A to jak uvnitř EU, tak ve vztahu ke státům mimo Evropskou unii. Raději si nepředstavujme, co by se stalo, kdyby tranzitní státy jako Německo začaly zadržovat kamiony s potravinami, jako se nedávno stalo s dodávkami roušek. Potravinová soběstačnost státu se hodí i jindy, než když nastane vleklá krize, jako je teď. I menší problémy s kvalitou dodávek, týkající se třeba jen jednoho druhu potraviny (viz pravidelné kauzy drůbežího masa se salmonelou) mohou být nepříjemné. Výhodou v takovém případě je, že se většinou dají prostě nahradit koupí jiných potravin. Což by při opravdu velké krizi s úplným zavřením státních hranic nešlo.

Českým lidem české jídlo

Aniž bychom věděli, že takhle velká krize přijde, pracovali jsme my poslanci z hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) v tomto roce na zvýšení potravinové soběstačnosti státu. Společně s kolegy za SPD jsem spolupředkladatelkou pozměňovacího návrhu (pod číslem SD 4492 je uveden v souborném dokumentu Zemědělského výboru Poslanecké sněmovny PČR zde). Jedná se o doplnění novely zákona o potravinách a tabákových výrobcích. Naším společným cílem je zvýšit procento zastoupení českých potravin v obchodech, a to z 55 % českých potravin z domácích surovin v roce 2021 na 85 % českých potravin v roce 2027, kdy se každým rokem postupně bude zvyšovat o 5 % tak, aby se na zvýšení mohli připravit nejen obchodníci, ale i čeští dodavatelé. To je důležitá cesta, protože v obchodech, hlavně ve velkých supermarketech, se samozřejmě prodává nejen zboží, které si přejí zákazníci, ale hlavně sortiment, který objednává vedení supermarketu. Přitěžující okolností je, že velké supermarkety často vytlačily z trhu ty menší, domácí obchody, které spolupracovaly s českými výrobci, které tímto z velké části poškodily. Navíc vedení velkých supermarketů je většinou nadnárodní s hlavním sídlem mimo Českou republiku, tedy i jejich rozhodnutí jsou často z nadnárodního pohledu, což vede k častým výběrům výrobců z cizích zemí. Skvělé je, že návrh zavést povinnost prodejce zvyšovat procenta prodeje českých potravin z domácích surovin podporuje i Agrární komora ČR, jak rovněž uvádí na svém webu.

A ještě můžem potěšit Gretu

Řekněme si otevřeně, v čem vlastně spočívá výhoda pro českého spotřebitele jíst zeleninu nevýrazné chuti třeba z Belgie – pěstovanou ve skleníku a vezenou přes půl Evropy kamionem? Vždyť transport ničí životní prostředí, zhoršuje vzduch, který dýcháme a ještě musíme stále opravovat přetížené dálnice.  A to všechno za naše peníze. Současně je český výrobce se svým kvalitním zbožím často znevýhodněn, tlačen k příliš nízké ceně a k tomu, aby případný neúspěch prodeje uhradil on. To nechceme dále tolerovat. Jiné země v EU, hlavně ty na západ od nás, si svůj trh více hlídají, masivní vytlačování vlastních producentů potravin nepřipustí. A už vůbec ne podřadnou kvalitu. V současné době se jasně ukázalo, že na potravinové soběstačnosti musíme hodně zapracovat. Je třeba legislativními změnami podpořit naše zemědělce.

Řepka je mor

Potřebujeme také přehodnotit politiku používání jedlých plodin na technologické účely. Jde o zbytečný luxus, který ničemu neprospívá. Navíc jednodruhové zemědělství rychle vyčerpává půdu, dochází i k častějšímu poškození podzemních vod, podporuje alergie, například v případě řepky olejky. Ta dokonce způsobuje úhyn včel jak v důsledku postřiků, tak i jejich vyhladověním. Je také totální nesmysl sázet na pole sluneční elektrárny místo brambor. To se musí změnit, půdu potřebujeme na pěstování plodin pro lidi, nikoli pro plnění podivných rozhodnutí z Bruselu.

Svůj k svému

Evropská unie ostatně v koronavirové krizi ztratila hodně ze své pracně budované image spasitele Evropy. Potvrdilo se to, co my v SPD už dlouho říkáme. EU nemá perspektivu, alespoň ne pro Českou republiku a nejlepší by bylo ji co nejdříve opustit. Jasně se teď projevilo, že v nouzi poznáš přítele. Kritičtí k EU jsou stále více lidé i v jiných zemích, nejenom ve státech V4. Na rozhodnutí EU nikdo nečekal a každý stát si koronavirovou krizi řešil po svém. Totéž se dělo i v době migrační krize v roce 2015. Jde tedy o druhý příklad za pět let velké krize, kdy EU vůbec nic nevyřešila, ani nechtěla. Spoléhejme se proto hlavně na sebe, případně na naše blízké a spolehlivé sousedy. Zajistěme si uvnitř našeho státu výrobu všeho (nebo skoro všeho) zboží, které nutně potřebujeme. Potraviny by měly být na prvních místech takového seznamu.

Monika Jarošová, poslankyně za hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD), členka zemědělského výboru a místopředsedkyně petičního výboru PS PČR