Diskutovat o potravinové soběstačnosti ČR dlouho znělo jako nudné téma, kterým není potřeba se moc zabývat. Dokud jsme mohli kupovat jídlo z celého světa a dodávky plynule proudily, nezdálo se tak důležité věc řešit. Lidé si zvykli na exotické potraviny, třeba banány už bereme jako běžnou součást jídelníčku. Když se nic neděje a celý systém funguje, může to tak být. Jakmile ovšem začne nějaká vážnější krize, což se právě děje v souvislosti s koronavirem, je takové zásobování ze zahraničí zranitelné.

Po vstupu do EU rychlý sešup

Čísla vše ukazují naprosto jasně. V nejzákladnějších potravinových komoditách nejsme soběstační. V uklidňujícím rozhovoru ministra zemědělství Miroslava Tomana z března 2020 pro České noviny je uvedeno, že sice máme jen 50 procent vepřového z vlastních zdrojů (jeden z největších problémů) a drůbežího masa pouze 67,6 procent, ale zase produkce vajec z českých chovů je 86,6 procent a v hovězím „plníme plán“ soběstačnosti na 123,6 procent. Zajímavé ale je, že jen o rok dříve v rozhovoru pro Aktuálně.cz prezident Agrární komory Zdeněk Jandejsek nastínil, že českého vepřového máme na trhu jen 35 až 38 procent (tedy 1,5 milionu prasat, přitom v roce 1991 to bylo 5,1 milionu), drůbežího 55 procent, vajec 60 procent a mléka 85 procent (k přečtení zde). Že by se za jediný rok české chovy tak rozrostly? Ještě v roce 1993 jsme byli plně potravinově soběstační, zhoršení stavu začalo až dovozem potravin ze zahraničí po vstupu do EU a špatnou dotační politikou českého státu v porovnání s podporou, kterou dostávají zahraniční zemědělci, hlavně v rámci EU.

Seberou nám žvanec pod rouškou tmy?

Přitom naše situace vždy tak špatná nebyla. Třeba v oblasti vajec jsme byli soběstační do roku 2003 a dokonce i v roce 2017 jsme měli 83 % celkové potravinové soběstačnosti. Aktuální potravinová soběstačnost cca 65 % je strašně málo a velmi riskantní v situaci, kdy různé státy zavírají hranice a můžou se objevit problémy s přeshraničním zásobováním. A to jak uvnitř EU, tak ve vztahu ke státům mimo Evropskou unii. Raději si nepředstavujme, co by se stalo, kdyby tranzitní státy jako Německo začaly zadržovat kamiony s potravinami, jako se nedávno stalo s dodávkami roušek. Potravinová soběstačnost státu se hodí i jindy, než když nastane vleklá krize, jako je teď. I menší problémy s kvalitou dodávek, týkající se třeba jen jednoho druhu potraviny (viz pravidelné kauzy drůbežího masa se salmonelou) mohou být nepříjemné. Výhodou v takovém případě je, že se většinou dají prostě nahradit koupí jiných potravin. Což by při opravdu velké krizi s úplným zavřením státních hranic nešlo.