Dovolte, abych vám předložil soubor hlavních důvodů, proč vyjadřuji zásadní nesouhlas s touto legislativní změnou, přičemž zůstaňme na poli čistě právním.

Předkladatelé a zastánci „manželství pro všechny“ neustále tvrdí, že nová zákonná úprava přinese gruntovní a zásadní změnu v právním postavení zpartneřených gayů a leseb. Zkusme tedy být konkrétní:

Už podle zákona č. 115 z roku 2006 bylo umožněno gayům a lesbám uzavírat tzv. registrované partnerství jakožto trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví. Domníváme se, že většině nezainteresovaných není dopodrobna obsah tohoto zákona znám, takže lze podlehnout dojmu, který se snaží vyvolávat agitátoři za „manželství pro všechny“, že je dosavadní stav diskriminační a je třeba jej – s odvoláním na lidská práva a další vágní instituty či spíše rétorické formulky - zásadně vylepšit. Tedy:

Do partnerství může vstoupit každý, komu to zákon o partnerství nezakazuje. Podmínkou vstupu do partnerství je, aby alespoň jedna z osob vstupujících do partnerství byla státním občanem České republiky.

Do partnerství nemohou vstoupit osoby navzájem příbuzné v linii přímé a sourozenci. Dále do partnerství nemůže vstoupit osoba, která nedosáhla věku 18 let, nemá způsobilost k právním úkonům, již dříve uzavřela manželství nebo již dříve vstoupila do partnerství anebo do obdobného svazku osob stejného pohlaví v zahraničí, a její manželství nebo partnerství anebo obdobný svazek trvá.

V registrovaném partnerství mají partneři stejná práva a stejné povinnosti. O záležitostech partnerského soužití rozhodují tedy oba partneři společně a nedohodnou-li se v podstatných věcech, může o nich rozhodnout na návrh některého z nich soud. Partner je oprávněn zastupovat druhého partnera v jeho běžných záležitostech, zejména přijímat za něj běžná plnění, a jednání jednoho z partnerů při obstarávání běžných záležitostí partnerství zavazuje oba partnery společně a nerozdílně, což platí pro závazky vzniklé v době trvání partnerství, i v případě, že partnerství následně bylo prohlášeno za neplatné nebo zaniklo.

Partneři mají vzájemnou vyživovací povinnost, která má být stanovena tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou partnerů byla zásadně stejná. Neplní-li jeden z partnerů tuto povinnost, určí soud na návrh některého z nich její rozsah, přičemž přihlédne k péči o společnou domácnost. Vyživovací povinnost mezi partnery předchází vyživovací povinnosti dětí.

Pokud bylo partnerské soužití zrušeno, může bývalý partner, který není schopen se sám živit, žádat od bývalého partnera, aby mu přispíval na přiměřenou výživu podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Nedohodnou-li se, rozhodne o výživném na návrh některého z nich soud. Bývalému partnerovi, který se na trvalém rozvratu společného vztahu nepodílel a jemuž byla zrušením partnerského vztahu způsobena závažná újma, může soud přiznat proti druhému bývalému partnerovi až na dobu tří let od zrušení partnerského soužití výživné ve stejném rozsahu, v jakém by vznikla vyživovací povinnost v případě, že partnerské soužití by nebylo zrušeno. Právo na výživné mezi bývalými partnery zaniká dnem smrti povinného partnera nebo jeho prohlášením za mrtvého, anebo kdy oprávněný bývalý partner uzavře manželství nebo nové partnerské soužití. Právo na výživné může zaniknout také dnem vyplacení jednorázové částky na základě písemné smlouvy mezi bývalými partnery.

V případě dědění jsou partneři postaveni naroveň manželům. Registrovaní partneři se řadí mezi zákonné dědice v I. dědické třídě, a proto v případě smrti partnera, který o svém majetku nepořídí závěť, dědí pozůstalý partner spolu s dětmi zemřelého partnera rovným dílem. Partner však stejně jako manžel zůstavitele nemůže dědit v I. dědické třídě sám, a proto nedědí-li děti zemřelého partnera, nastupuje II. dědická třída, v níž dědí partner zůstavitele, jeho rodiče a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti, a kteří z toho důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. V této skupině již však partner může dědit sám, a proto není-li jiných osob uvedených v II. dědické třídě, připadne partnerovi celé dědictví.

Při pohledu na uvedenou právní úpravu je vcelku zřejmé, že to jediné opravdu zásadní, čím se registrované partnerství liší od manželství, je právo osob v takovém svazku adoptovat děti. A to je nepochybně hlavní důvod, proč se LGBT lobby snaží dosáhnout uzákonění stejnopohlavního manželství. Přitom již dnes je možné, aby dítě bylo v pěstounské péči jedince, třeba i homosexuálního. Tak oč doopravdy jde? Na to nechť odpoví ti, kdo tento legislativní zmetek prosazují.