V článku nazvaném Nestrašme se třídním bojem (Právo 15. 6. 2013) jsem se mu snažil složitost dnešního dění aspoň trochu přiblížit.

Asi jsem Pavla Bělobrádka přecenil. Využil času velikonočního, který alespoň my, ateisté, považujeme za symbol naděje a za čas smíření, k úplně zbytečnému útoku na moji osobu.

Nazval mne „starým komunistou“ jen proto, že nejsem nadšen návrhy na přijetí plošných hospodářských sankcí vůči Rusku. Můj pedagogický optimismus, který jsem si ohledně lidoveckého předsedy tak usiloval zachovat, získal další vážnou ránu.

Místopředseda české vlády nechápe, že Rusko není o nic komunističtější než Ukrajina. Na východě proti sobě stojí dva pravicové režimy, ani na jedné straně nechybějí krajní nacionalisté. To, že se jedná o nástupce státu, který se svého času vydával za předvoj světové levice, jen dokresluje tragikomičnost situace.

Věkově by mohl být Pavel Bělobrádek mým synem. Z tohoto hlediska chápu jeho výrok o tom, že jsem starý komunista. Stejně se ale nedovedu zbavit hlubokých obav, když vidím na postu vicepremiéra pro vědu a výzkum člověka, jehož analytické schopnosti ustrnuly někde na úrovni kádrováka.

Nevíru v účinnost plošných sankcí vůči Rusku sdílejí přece liberálové, pro které jsou sankce jen pokřivením pravidel trhu, s pacifisty, kteří upozorňují, že sankce jsou výrazem bezradnosti diplomacie a zahnáním Ruska do kouta pouze eskalují napětí.

Pokud by byla opatrnost vůči sankcím proti Rusku projevem komunistické mentality, pak by za starého komunistu bylo třeba považovat i Williho Wimmera, předního politika pravicového křídla CSU. Také on varuje před jednostranným pohledem a před ukvapenými kroky.

Nezbývá než se modlit, aby lidovci v květnových eurovolbách získali tolik procent, aby nemuseli zasednout v Bruselu do stejné frakce s těmi, o jejichž bolševismu má člověk, který vyměnil profesi veterinární za ideologickou řezničinu, naprosto jasno.

Vyšlo v deníku Právo (24.4.2014)