V dnešní době je čím dál populárnější pragmatická, ideově nevýrazná politika. Hlavní roli hrají marketingové nástroje a průzkumy veřejného mínění, nebo dobrá image politika, který se snaží vypadat sympaticky. Tvrdí se, že v moderní době nezáleží na idejích, ale na výsledcích. Hlavní je dobře pracovata zbytek se už nějak zařídí. Důsledky jsou během posledních let nasnadě, mezi jednotlivými stranami se stírají rozdíly, jejich programy se čím dál více překrývají a normální člověk má zmatek v tom, co je vlastně pravice a co levice.

Má zmatek, kdo jej vlastně reprezentuje. Přitom ještě před dvaceti lety měli naši občané jasno, jaké myšlenky obhajovali dvě hlavní tehdejší strany. Když se podíváme na dvě nejsilnější strany dnes, už to tak jasné není. Dříve nám političtí reprezentanti dokázali dát odpověď na to, kam chtějí směřovat, měli nějakou vizi. Dnes už to není jasné. Největší politická síla u nás, hnutí Ano, bude za pět let pravděpodobně tam, kde jí to budou kázat marketingové průzkumy. Jestli nebudou populární koblihy, Andrej Babiš bude rozdávat větrníky.

Toto podle mého názoru je špatný směr. Vytratily se ideje, společnost je ale potřebuje. A ještě více potřebuje tradiční, nebo chcete-li konzervativní hodnoty. Jako je rodina, ochota pomáhat a podílet se na životě v obci nebo národní identita – láska a služba vlasti. Spojení svého života s ostatními.Jedině tyto hodnoty dokázaly v časech krize udržet národ pohromadě. Během posledních let pomalu mizí z veřejného života, a přitom je to hlavní tmel celé společnosti.

Občané potřebují sounáležitost, pocit, že někam patří, že je něco přesahuje. Dnes je silný trend individualismu, který vede sám o sobě, bez vědomí solidarity k ostatním, k odcizení. O to více potřebují mít občané pocit, že má jejich život hlubší smysl než jen vydělat si peníze, které utratí za nové šaty, nebo hezké auto.

V dřívějších časech bylo obvyklé, že lidé žili pospolu ve velkých rodinách. Kromě toho měli vztah k církvi a ke své komunitě. Jednotliví členové společnosti díky tomu žili jak pro sebe, tak pro ostatní. V případě nouze byli připraveni pomoci svému bližnímu a měli jistotu, že v podobné situaci někdo pomůže jim.

Tito lidé měli ale také vztah ke svému národu. V dnešní době je to často vysmívaný pojem. Měli bychom si ale uvědomit, že národní cítění je úplně přirozené. Každý člověk má bližší vztah k těm, se kterými má něco společného. Kteří s ním sdílejí stejnou kulturu, pohled na svět, jazyk a vědomí společné historie. A takovéto lidi spíše upřednostní před jinými. Je přirozené, že myslíme nejdříve na naše nejbližší, potom na naše přátele, na okolní obyvatele naší vesnice, nebo města a potom na náš národ. A až později se zaobíráme problémy ostatních, které nám jsou vzdálenější. Tímto způsobem funguje lidská společnost.

V dnešní době jakoby bylo všechno naopak. Lidé jsou proti své přirozenosti vedeni k přílišnému individualismu až do té míry, že spousty lidí žije samo bez hlubšího pouta k ostatním a možná z toho důvodu se ve velké míře zaměřují na konzumní chování a na kariéru. Nemají příliš pevný vztah k ostatním lidem ve svém okolí, nebo k vlastnímu národu. O to více však slýchají o problémech celého lidstva. Dnes je přece globalizace a žijeme v multikulturní společnosti. Jsme takzvaní světoobčané. Máme cítit odpovědnost za kácení deštných pralesů v Jižní Americe, za konflikt v Subsaharské Africe, nebo za dětskou práci v Indii. Tyto věci dokážeme jen velmi těžko ovlivnit, přitom se často zapomíná na problémy přímo kolem nás a nezbývá tolik prostoru na vlastní záležitosti doma.

Lidé, ať už u nás, nebo v Číně, Indii, či USA cítí sounáležitost především se svými občany. A tak je to správně. Většina členů společnosti potřebuje svůj život zasvětit ostatním –rodině, svým blízkým ale i dalším lidem okolo, se kterými sdílejí pouto. Je to něco, co je přesahuje a je silnější než kariéra či orientace na konzumismus.

Dnešní doba se stává vyprázdněnou, naše společnost i jiné se v současnosti rozdělují, někdy se téměř rozpadají. A znovu stmelit se dají jenom silnými idejemi. Ne drahými marketingovými nástroji, nebo průzkumy. Lidé musí znovu pocítit, že jsou jedna velká skupina. Že jsou část českého národa, který má stejné zájmy a směřuje společně za jedním cílem. Že je naší morální povinností myslet nejen na sebe, ale také na ostatní. Táhnout za jeden provaz. Více než rozdílnostmi se zabývat tím, co nás spojuje. Co všichni chceme a kam půjdeme.  Toto lidé vnitřně potřebují cítit. Vědět, že všichni stojí proti nástrahám světa pospolu, jeden každý občan. Všichni totiž sdílíme stejnou odpovědnost. Měli bychom vědět, že své problémy za nás nevyřeší jeden člověk, ale pouze my všichni dohromady, když budeme za sebou stát.

Věřím, že se naše společnost může znovu sjednotit přes tradiční hodnoty a opětovné vnímání solidarity. Přes rodinu, blízké a přes lásku k vlasti. Přes odvahu nebát se vystoupit z řady, jít příkladem a tyto hodnoty lidem nabídnout. Možná bude překvapením, kolik lidí bude ochotných takového člověka následovat. A komu se to povede, ten zvítězí ve volbách a stane se lídrem celé politické scény.

Milan Klempíř
člen MS ODS Jinonice