Vážené kolegyně, vážení kolegové. Dovolte mi, abych navrhl zařadit na program dnešní schůze návrh poslanců hnutí SPD na změnu zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku, sněmovní tisk číslo 13, který už leží v pořadí takových odhadem sedm let.
Jde o návrh na zákaz propagace a šíření nenávistných ideologií. To je náš jakožto zákonodárců velký dluh směrem k odstranění nedostatků platné podoby zákona, která neřeší otázku veřejného šíření ideologií propagujících nenávist ke skupinám osob na základě jejich rasy, pohlaví, víry, národnosti či jiných společných charakteristik. Je načase napravit tento nedostatek a do znění zákona doplnit za termín hnutí dvě slova: anebo ideologii.
Nejde totiž zdaleka pouze o nyní známé nenávistné ideologie, které již reálně existují, ale jde i o takové ideologie, které jsou známé méně, o kterých možná ještě nevíme, o ideologie, které k nám mohou být importovány v budoucnosti zvenčí, anebo dokonce o takové ideologie, které mohou teprve vzniknout, ať již se budou ukrývat pod nejrůznějšími sofistikovanými ismy. Dejme proto naší policii, státnímu zastupitelství i soudům účinný nástroj k tomu, aby se mohli s šiřiteli nenávistných ideologií vypořádat podle práva nyní i v budoucnosti.
Dejme takovým šiřitelům jasný signál, že zde narazí na zákon, a s takovými s nimi bude i jednáno. Je to náš závazek vůči občanům, vůči voličům a v tomto ohledu, že budeme dbát o bezpečnost této země. Naši občané si bezpochyby bezpečí zaslouží, protože pokud nějaká ideologie vyzývá k nenávisti, musíme se před ní mít na pozoru a musíme mít účinný zákon, který nám včas umožní se jí postavit.
Zdaleka tedy nejde o selektivní postihování islámu, jak je nám občas podsouváno, jakkoliv islám mezi tyto nenávistné a nebezpečné ideologie nepochybně patří. Patří mezi ně stejně jako třeba nacismus a jakékoliv další ideologie vyzývající k násilí a nenávisti vůči určitým skupinám osob. Islám není pouze náboženství, jde o velmi komplexní ideologii, která řeší do nejmenších detailů i osobní život muslimů a jejich vztah k nevěřícím, která obsahuje metodiku expanze do nemuslimských zemí formou jejich islamizace.
Tato doktrína dobývání západu se v poslední době označuje jako politický islám podle imáma Chomejního. Připomeňme zde jeho jedno nařízení, které se táhne celým islámským učením. Nepřizpůsobení se prostředí ani hostitelské zemi, neintegrování se, přes přesvědčení o nadřazenosti muslimů nad bezvěrci a jinověrci, takzvanými kafíry. Dále je zde povinnost islamizace neislámských zemí, jejich ovládnutí s využitím všech nástrojů, prostředků a všech benefitů, které v očích islamistů jsou označovány jako slabosti toho systému, který zde máme, který se nazývá demokracií.
Mohou Němci přestat cítit vinu za své rodiče, prarodiče a praprarodiče, jak jim radí Elon Musk?Anketa
Je rozdíl mezi vzletnými krásnými slovy některých takzvaných islamologů a přínosu islámu pro kulturu a Evropu a krutou realitou, kterou vidíme nejenom na Středním východě a severní Africe, v islámských zemích rozervaných občanskými válkami, ale také v západní Evropě. Ta se nyní nachází sevření bezvýchodné situace mezi brutálním násilím a terorem vyvolaným hromadnou ilegální islámskou migrací a politickou korektností jejich vedení.
Poučme se z chyb našich sousedů a neochraňujme ty, kteří nás chtějí zničit. Nestojí přece tolik námahy podívat se, jak vypadá situace v západních zemích od nás, kde islamisté poznenáhlu v určitých oblastech přebírají moc, kde vznikají muslimské enklávy pod nadvládou práva šaría a jeho vymahačů a vykonavatelů, a kam se místní obyvatelé, tedy ti původní Evropané, obávají chodit.
Je otázkou, jak dlouho a jak dalece chce ještě západní Evropa ustupovat a jestli vůbec má kam couvat a jestli k tomu má právo a souhlas. Já bych jenom připomněl jména českých obětí islámského terorismu v těch zbývajících vteřinách. Petr Kořán, Ivo Žďárek, Pavel Hrůza, Naďa Čižmárová, Lenka Civínová. Měli smůlu, že byli ve špatný moment na špatném místě. Nedovolme to tady u nás.
Já bych ho prosil zařadit na dnešek, protože se jedná o velmi aktuální záležitost. Vzhledem k vlně vražd a teroru, která probíhá v západní Evropě, tak se domnívám, že bychom ho měli zařadit jako první bod na dnešní jednání. Ano, já bych si dovolil navrhnout zařazení dalšího bodu a jde o sněmovní tisk číslo 16, který rovněž visí šestý, sedmý rok už v pořadí a pořád není šance ho dostat na projednání, ať už tady sedí jakákoliv vláda. Je to návrh skupiny poslanců hnutí SPD na změnu zákona o státních svátcích a ostatních svátcích, o významných dnech a dnech pracovního klidu. Tento návrh podávám již, já nevím, posedmé. Návrh obsahuje dva body. Za prvé navrhujeme, aby mezi významné dny České republiky byl zařazen 15. březen jakožto Den památky obětí německé okupace českých zemí. A za druhé navrhujeme změnit označení významného dne 18. června, a to ze stávajícího Dne hrdinů druhého odboje na Den hrdinů odboje proti německé okupaci českých zemí. Tento návrh je o to aktuálnější, že 15. březen se blíží a blíží se zrovna tak výročí 80 let od konce druhé světové války.
Důvody, které nás k tomu vedou, k tomuto návrhu, jsou následující: 15. březen roku 1939 je počátkem nejtragičtější etapy moderních českých dějin. Český stát toho dne přišel o poslední zbytky jakési státní suverenity. Poté následovala jeho přímá vojenská okupace a šestileté období plošného a cíleného teroru, vyvražďování občanů českých zemí, tedy i dnešní České republiky, které mělo jednoznačně genocidní rysy a genocidní charakter.
Podle výsledků bádání historiků Vojenského ústředního archivu v Praze činí počet obětí německého okupačního režimu zhruba 343 000 osob. Do toho počtu nejsou zahrnuti lidé, kteří zemřeli po druhé světové válce na následky týrání, perzekucí, na následky věznění v koncentračních táborech a ve věznicích, na následky takzvaného totálního nasazení a podobně. Takže skutečný počet faktických obětí německé okupace je ještě vyšší a nebude to určitě daleko od jednoho milionu osob.
Za dobu existence takzvaného německého protektorátu bylo v naší zemi popraveno minimálně víc než 8 000 občanů, zhruba 70 000 českých, československých Židů zemřelo v koncentračních táborech a vyhlazovacích táborech a další 3 500 osob zemřelo při nuceném nasazení na práci v tehdejším Německu. Oběťmi německého nacistického teroru se staly i celé vesnice, z nichž nejznámější jsou samozřejmě Lidice a Ležáky.
Nanejvýš nutné je zdůraznit, že jen v domácím odboji zahynulo na 100 000 Čechů. Proto musí být 15. březen jednoznačně připomínán. A to nejen jako památka těchto obětí, ale jako památka statečnosti našich odbojářů. Tím spíše, že zákon o státních svátcích již, a je to nyní správně, zahrnuje mezi české významné dny 27. červen jako Den památky obětí komunistického režimu a 21. srpen coby památný den obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy, kde byl počet obětí řádově nižší než v případě německé okupace.
V tomto kontextu by v tomto zákoně i vzhledem k úctě k historické pravdě a hlavně s ohledem na úctu k obětem německé okupace českých zemí a pozůstalým po nich měl zcela jistě tento den, 15. březen, jakožto Den památky obětí německé okupace českých zemí, figurovat.
Dalším důvodem pro navrhovanou změnu je pak stále postupující a nepřípustná snaha o přepisování dějin, zejména pak snaha o relativizaci viny za druhou světovou válku a snahu relativizace škod napáchaných německým režimem během této války i před ní od roku 1939 na české zemi, českém průmyslu a především českých lidech.
Ve veřejném prostoru rovněž probíhá jakási podivná kampaň snažící se nás a zejména naši mladou generaci přesvědčit o tom, že německá okupace českých zemí byla jen jednou z dějinných epizod, které náš stát postihly, a která v podstatě nebyla ničím výjimečná.
Čeští občané, vojáci i civilisté prokázali tváří v tvář německé okupaci a německé moci mimořádné hrdinství a odvahu v zahraničí na válečných frontách, v různých protinacistických armádách, ale hlavně v domácím odboji, kde situace byla zdaleka nejtěžší, protože nešlo o jednoho člověka, ale aktivní odbojáři ohrožovali životy svých rodin.
Proto vás prosím, abychom podpořili tento návrh a já bych prosil o jeho zařazení na pátek jako první bod.
Děkuji, pane předsedající, ještě jednou navrhuji do programu dnešní schůze Sněmovny zařadit bod s názvem Zřízení mezivládní česko-slovenské komise pro otázku německých válečných reparací. Tento můj návrh je inspirován polským vzorem, kdy naši sousedé a blízcí spojenci z uskupení V4 velmi intenzivně a velmi správně a oprávněně otázku německých válečných reparací zabývají a rozhodně ji nepovažují uzavřenou jako naše současná vládní politická reprezentace. Od svého nástupu k moci v roce 2015 se polská vláda této problematice pečlivě věnuje a v poslední době dokonce vznesla i svůj požadavek oficiální cestou. Ovšem tomuto požadavku předcházelo několik důležitých kroků, které bylo nutné vykonat a kterými bychom v této otázce měli začít i my jakožto Česká republika se věnovat, aby náš přístup k celé této problematice byl vážný a seriózní, jako je tomu u Poláků.
Poláci totiž nejprve před lety ustanovili parlamentní komisi pro zjištění válečných škod způsobených Německem v roce 1939 až 1945, která poté pracovala až do doby, kdy předložila své výstupy. A na jejich základě právě Polsko již adresně a konkrétně vyzvalo Německo k reparačnímu plnění. Poté Poláci zřídili i samostatný institut pro válečné reparace, Ústav Jana Karského, což byl polský důstojník a odbojář za druhé světové války. Polský premiér tehdejší Morawiecki k tomu prohlásil: Díky dokumentační práci nového institutu chceme doložit naše finanční nároky za škody způsobené Polsku nacistickým Německem během druhé světové války.
Polský prezident Andrzej Duda u příležitosti 80. výročí napadení Polska nacistickým Německem, tedy v září 2019, prohlásil, že otázka reparací od Německa za válečné škody způsobené Polsku nebyla nikdy uzavřena. To je důležité vědět.
Totéž letos zopakoval nejmocnější polský politik Jarosław Kaczyński, tehdejší šéf dominantní polské strany Právo a spravedlnost. Polsko během německé okupace nejenom ztratilo miliony obyvatel, ale bylo také neobyčejně krutým způsobem ničeno, za což mu náleží důstojné odškodnění, upozornil tehdejší Arkadiusz Mularczyk, (?) poslanec a šéf parlamentní reparační komise.
Dle televize RTL podporuje požadavek na toto odškodnění od Německa 63 procent polských občanů. My v SPD se jednoznačně domníváme, že otázka německých válečných reparací vůči následnickým státům tehdejšího Československa není rozhodně uzavřená, vše je řádně právně podloženo Postupimskou dohodou a pařížskou reparační smlouvou. Němci nám dluží biliony korun, které v padesátých letech minulého století přestali svévolně splácet. Jsme povinni tyto reparace po Němcích vymáhat. Kromě toho také s ohledem na památku desítek tisíc českých a slovenských obětí německé okupace, o kterých jsem mluvil ve svém předchozím článku, a ve jménu hrdinů protiněmeckého odboje. Nesmíme se vzdát, musíme bojovat. Jsme jim tímto zavázáni. Vděčíme jim za naše přežití a nemáme nikdo z nás sebemenší právo se nároku na tyto reparace vzdát. Pokud bychom to udělali, říkáme zároveň, že vraždit a loupit v jakékoliv cizí zemi, okupovat ji, je normální a běžné a pro agresora z toho neplynou žádné negativní důsledky, ale jen slovy jednoho dnes už klasického českého filmu, jen samá pozitiva a sociální jistoty.
Náš přístup k otázce reparace musí být pečlivý a vážný. Nejprve bychom měli seriózně provést výpočet výše dlužných reparací s ohledem na vývoj poválečné inflace, měnových kurzů a podobně, zmapovat rozsah zaplacených reparací a potom vystavit konečný účet a zaslat jej do Berlína. Prvním krokem k tomu musí být vytvoření společné mezivládní česko-slovenské, protože i Slovensko je následnickým státem Československa, a má tudíž právo na svůj díl reparací, komise historiků, ekonomů a dalších odborníků, která tuto práci odvede za nás. Proto navrhuji tento bod ve Sněmovně projednat a navrhuji zařadit ho na pátek jako druhý bod.
Děkuji.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
