Jak se dalo očekávat, naše dominantní média téměř nezaznamenala včerejší výročí nacistické okupace z roku 1939. Vezměme aspoň ta, která si platíme z vlastní kapsy. Příkladně Český rozhlas tématu věnoval na svém serveru rozhlas něco málo nad 20 řádek, samé suché oznamovací věty typu: stalo se to a to, Hácha řekl to a tohle. Nic víc. Žádný pokus o analýzu, žádné souvislosti. Jako by těch 350.000 povražděných a umučených Čechů vůbec nebylo, ani vydrancovaná země. Navíc značně nelogicky (záměr?) byl článek v rubrice Věda a technologie. Přitom téma nacistické okupace ani zdaleka není jen zaprášené historické výročí. Je to prostor k mnoha úvahám až nepříjemně aktuálním. Všimněme si, jak funguje Německo v rámci dnešní EU. Naprosto dominantně. Často bez ohledu na ostatní členské země. Dobrým příkladem jsou ony nadměrečné miliony vakcín objednaných německou vládou mimo rámec unijních dohod, ačkoli z úst paní Leyenové a dalších jsme stále slyšeli, že jedině jednotný postup je možný a žádné protekce se nepřipouštějí. Kdo dnes toto ještě připomene? No přece NIKDO! Protože to by musel současně připomenout i dosud nesplacené válečné reparace, které nám Německo stále dluží. Nyní, když je opět jednotné, není už čas, aby zaplatilo, co zde jeho vojáci rozbili a ukradli?

Německu se zkrátka daří to, oč se v podstatě geneticky snaží po staletí. Získat hegemonní postavení v Evropě. Tentokrát ne silou, ale administrativně a ekonomicky. A pak se divte, když tu a tam někoho slyšíte mluvit o „Čtvrté říši“.

Ještě „lépe“ s tématem nacistické okupace naložila Česká televize. Její hlavní večerní zpravodajský pořad Události byl ve výroční den, tedy 15. března, složen postupně z těchto témat:

Covid – 15 příspěvků, víc než polovina stopáže celého pořadu. Krize na Slovensku. Násilí v Myanmaru. Sjezd ČSSD. Hudební ceny Grammy. Zemské volby v SRN. Výstraha před sněhem. Protest proti kácení stromů ve Slavonicích. Písečná bouře v severní Číně. 10 let války v Sýrii. Změny maturit. Oběť laviny. Ptačí chřipka na Zlínsku. Vesnické obchody. Kontroly restaurací. Nizozemské volby. Nominace na Oscara. Teprve jako předposlední se nakrátko na obraz dostalo výročí okupace. Po něm pak už jenom pěkná píárová informace o jedné velké IT firmě.

Jako člověk zvyklý na systematické nahlížení na svět, což by měl být sám základ žurnalistiky a zpravodajství, jsem nejen zcela konsternován nesourodostí a nulovou logikou při výstavbě toho pořadu, kdy se střídají za sebou nějaké šoubyznysové ceny s volbami v evropské zemi, lavinami a kácením stromů v jižních Čechách. Tomu se u dnešních novinářů, placených z našich daní, říká programová skladba? Já tomu říkám chaos. A řízený. To vidíte z toho, že ani tomu covidu se ČT nevěnovala v jednom bloku, ale jednotlivé příspěvky s tímto tématem vkládala mezi ty laviny, Oscary a zprávy z Barmy. Co může být výsledkem? Naprostý chaos a dezorientace televizního diváka. Pokud odsledoval celý pořad Události, musel odejít s pocitem, že a) svět je v rozkladu, b) vším proniká a do všeho „mluví“ covid. Jediné, co nejspíš unikne jeho pozornosti, je výročí nacistického vpádu do naší země. A opět se ptejme: náhoda, či záměr? Vsadil bych na to druhé. Dnes přece není dobré čeřit ty staré vody, když naši ministři a jiní potentáti se chodí miliskovat se šéfem sudetoněmeckého landsmanšaftu Posseltem, nazývat se navzájem „drazí krajané“ a slibovat si hory doly zlaté parohy.

Počkejte, až přijde 21. srpen. To budou zase mnohadenní mediální bakchanálie na téma okupace země Rusy. Samozřejmě, že se – tak jako loni, předloni atd. – opomene zmínit, že zde byli i Poláci, Dederoni, Bulhaři, Maďaři, prostě Varšavská smlouva (s výjimkou Rumunů), ale hlavně opět se bude meldovat, že Brežněvův Sovětský svaz a Putinova Ruská federace jedno jsou. Jenomže nejsou, a kdo chce vědět, ten to ví. To ovšem nesmí být odkázán na veřejnoprávní média.

Korunu tomuto smutnému výročí dala předsedkyně TOP09 Markéta Adamová Pekarová, když označila okupaci podivným souslovím „autonomní okupace“. Takové protimluvy slýcháme v poslední době zejména z EU dost často a bezpochyby obohacují náš jazyk, například výrazem „vynucená solidarita“.