Ve dnech, kdy jsme si připomínali konec druhé světové války a porážku nacismu, bylo také ze všech stran jako ozvěna opakováno jméno generála Vlasova, kdysi důstojníka Rudé armády, poté přeběhlíka a poslušného spojence a spolubojovníka nacistů. Mnozí naši mediální mágové posilování politickými provokacemi typu řeporyjského památníku vlasovců, se snažili vzbudit dojem, který poté svým prohlášením podtrhl i sám pražský primátor Hřib. Prý totiž Rudá armáda přijela 9. května 1945 do Prahy coby do již zcela osvobozeného města, které již bylo zbaveno Němců spojenými silami českých povstalců a ruských vlasovců. Ještě sice žijí nemnozí pamětníci toho času, kteří vědí a vypráví svá svědectví, jak to bylo ve skutečnosti, avšak mainstreamová média jim nedávají prostor, protože by mohli narušit propagandistické unisono hlasatelů „nové pravdy“. Mám na akce vlasovců svůj vlastní názor, opřený o časovou souslednost událostí a doložená fakta. Předkládám tedy níže svoji úvahu k zamyšlení.

Jeden den Sergeje Kuzmiče

Celá záležitost s vlasovci v Praze je podle mne mnohem méně selankovitá, než jak nám ji ti dnešní hrdinové pera a kamery představují. Při bližším zkoumání totiž nabízí řadu otazníků. Předně pozapomínáme na mimořádně zajímavou postavu generálmajora Ruské osvobozenecké armády ROA (alias spojence wehrmachtu) Sergeje Kuzmiče Buňačenka. Poněkud pikantní podrobností je, že ROA se zrodila právě v Praze. V listopadu 1944 se zde uskutečnila konference, jejímž cílem bylo založení Komitétu pro osvobození národů Ruska a oficiální založení Ruské osvobozenecké armády. Zpět k Buňačenkovi. Tento muž byl, dá se říct, oportunista a zrádce z profese. Po dezerci z Rudé armády stačil ještě dezertovat od Němců, neuposlechnout rozkazu svého velitele Vlasova, a kdyby ho hned po válce nepředali Američané do Moskvy, jistě by stihl zradit i je. Právě Buňačenko stál ve vedení vlasovských vojáků při jejich průjezdu Prahou. Ještě předtím ovšem, v létě 1944, velmi účinně zdržoval postup Spojenců vyloděných v Normandii. Uvádí se, že jeho angažmá v bojích po boku nacistů v Normandii zdrželo postup západních spojenců proti Američanům o šest týdnů. To zároveň znamená, že Buňačenko má na rukou krev mnoha dalších obětí nacistů. Zneplatněna je tak zcela i teze, že zájmem a cílem vlasovců byl pouze boj proti sovětským bolševikům. Oficiální refrén našich novinářů a některých politiků je ten, že Buňačenko se spojil s pražskými povstalci a společně vyhnali německé vojsko z hlavního města. To mi přijde příliš prostoduché, i při celkově nízké úrovni naší žurnalistiky. Vezměme v úvahu tato fakta: Buňačenko opustil Němce ještě před podpisem a platností kapitulace Německa do rukou Rusů. I přes nátlak polního maršála Ferdinanda Schörnera odmítl nasazení své divize na frontě u Brna. Proč? Protože mu bylo jasné, že se karta definitivně obrátila a chtěl se co nejrychleji dostat do amerického zajetí. Proto se vydal nejkratší cestou přes Prahu. Netřeba připomínat, že podle vojenských zákonů se tento akt nazývá opět dezercí. Němci mu v tom jakožto zrádci bránili a stáli mu v cestě. Politicky se pokusil spojit s povstalci, aby po buňačenkovcích nestříleli ještě oni. Jeho krátký výpad do vnitřní Prahy měl alibistický charakter. Cílem všeho bylo vytřískat pár bodů pro budoucí jednání s Američany a pak rychle z Prahy na západ.

Jeden den Andreje Andrejeviče