Žil jsem a pracoval v různých zemích a mezi nimi dlouho a myslím, že mám řadu zkušeností, které mohou pomoci chápání toho, co se u nás děje s muslimy. Rozhodně je nehodlám šmahem odsuzovat, mají toho dost, co bychom se my Evropané od nich mohli přiučit, například jak v Íránu zvládli 4 miliony afghánských uprchlíků v době talibanské války proti Rusům, anebo jejich úctu ke starým lidem, o které se obětavě starají a vysoce je respektují. V tomto článku se ale budu zabývat pouze částí české muslimské populace, té nepřizpůsobivé, netolerantní a která nenávidí náš způsob života. Podle mých zkušeností se jedná o tzv. křičící menšinu v muslimské společnosti, která se výrazně odděluje od většinového života zde a neustále něco požaduje, bez respektu k našim zákonům. Konec konců, veřejná motlitba na Letné, ukazující jak jsou odlišní, jak jsou uzavření do své komunity, to dokazuje dost jasně.

V poslední době se stále častěji objevují různé diskuze na téma muslimů v Evropě. Myslím, že i zde platí rozdělení na přizpůsobivé (to je ty, kteří jsou muslimy, protože se narodili v muslimském světě ale jinak si žijí po svém) a nepřizpůsobivé (ty, kteří se shlédli v ortodoxním a radikálním islámu). Bohužel, vliv těch nepřizpůsobivých na přizpůsobivé je velmi silný, vypodložený Koránem a hrozbami fyzického násilí jako trestu za neposlušnost nebo dokonce herezi. Chomejní definoval tezi politického islámu jako nástroje postupného ovládnutí Západu: Rozptýlené skupinky muslimů, žijících na západě, se mají zorganizovat a spojit, aby byly schopny jednat a především volit jednotně. V těsném soupeření hlavních stran víme, že největšími politickými vyděrači jsou právě malé strany, které mnohdy rozhodují, kdo z těch velkých bude vládnout a kdo ne, ale ony tam vládnou téměř vždy, jak ukazuje příklad KDU-ČSL v našich podmínkách. Zde nastupují i muslimské hlasy, které však nejsou zadarmo, jsou vykoupeny požadavky na přidání většího prostoru radikálním muslimům (šátky ve školách, žádné vepřové ve školních jídelnách, oddělené hodiny v bazénech pro dívky a pro chlapce, atd.). Postupně tedy muslimové podle této teze budou získávat větší a větší vliv, až nakonec západní společnost ovládnou jejími demokratickými nástroji a nastolí šaríju a dostanou Západ po Aláhovu vládu. Další samozřejmou podmínkou úspěchu je mít mnoho dětí, podle Chomejního jich pravověrný muslim má mít aspoň 10. Tím pádem počty oprávněných voličů budou nabývat na váze.

Celkem je v současnosti v ČR něco kolem pár tisícovek registrovaných praktikujících muslimů, když k nim připočteme zaměstnance různých ambasád islámských zemí, máme pár stovek navíc. Jak ale ukazují události posledních dnů, různé muslimské spolky se již snaží sondovat možnost využít demokratických slabostí naší společnosti k získání většího prostoru ve společnosti, k prosazení staveb dalších mešit, modliteben a tzv.islámských kulturních center, kde nejčastěji vznikají buňky dogmatických islamistů. Tato centra jsou potom vybavována literaturou i kleriky ze zahraničí. Svého času Saudská Arábie 300 radikálních kleriků, pro které i saudský islám byl málo islámský, začátkem 2. tisíciletí prostě vyvezla do zahraničí. Následky se projevily nárůstem terorismu v Evropě.