Ze strany proizraelských politiků je v nich zjevná snaha vyvolat dojem, že jde o bojkot Izraele. Jenže ono v tomto případě o žádný bojkot nejde. Jde o to, aby byl každý spotřebitel informován tak, jak je informován u zboží ze všech států EU. Měl by mít informace, odkud zboží pochází, kdo za něj nese zodpovědnost.

Označování země původu u výrobků je v EU povinné pro všechny státy, já nevidím důvod, proč by měl mít Izrael výjimku. A jestliže EU dlouhodobě neuznává přítomnost Izraele na Golanských výšinách či ve východním Jeruzalémě jako legální, pak jde o logický krok. Evropská komise k němu navíc přistoupila po tom, co ji o to požádalo 16 unijních zemí. Asi není žádným překvapením, že mezi nimi nebyla Česká republika. Ta je evidentně stále jednostranně proizraelská.

A v tomto duchu se projevila i mnohá česká média. Zatímco ta západní informovala o označování izraelského zboží, česká psala o židovských výrobcích. A hned se těm nejagresivnějším komentátorům nabídla analogie s označováním Židů během holocaustu. To je samozřejmě nesmysl. Bojkot se nekoná. Jde o to, aby na pravidla v EU neplatil dvojí metr.

Pokyn Evropské komise ale pochopitelně vyvolal diskusi i o způsobu ukončení konfliktu mezi Izraelem a Palestinou, opět se objevila i řada »zaručených« receptů, jak se s tím vypořádat. Téměř sedmdesát let po vzniku Izraele, téměř sedmdesát let plných křivd i krveprolití je víc než jasné, že bez dohod uznaných oběma stranami to nepůjde.

Je třeba dál posouvat mírový proces, jehož cílem by měla být existence dvou suverénních států, jejichž obyvatelé se nebojí ani sebevražedných atentátníků, ani v noci dopadajících raket.