V EU jsou kvůli snahám o dekarbonizaci ceny energií dlouhodobě vyšší než jinde. Když k tomu přičteme náklady na plnění evropských ekologických a jiných norem, ocelářství je v problémech ve všech zemích EU. Nad vodou se drží jen hutě vyrábějící speciální druhy ocelí, které ještě neumí vyrábět v Asii a jinde. Vysoké ceny energií již vyhnaly z EU výrobu neželezných kovů včetně hliníku, a nyní přichází řada na výrobu oceli, ale i keramiky a skla. Hutě omezují či zastavují výrobu v různých členských státech EU.

Pokus zastavit záplavu oceli z Číny, Indie anebo Turecka pomocí uhlíkového cla přichází pozdě, protože clo začne naostro platit až v roce 2026. Tento vývoj ovšem znamená velký průšvih i pro další navazující průmysl, který bude významně závislý na dovozech a bude ztrácet konkurenceschopnost. Jak jednou průmyslové firmy odejdou z Evropy, již se nikdy nevrátí. Stačí se podívat na osud českých textilek. Návratu průmyslu do Evropy by pomohla změna politického klimatu, která je ale ještě daleko.

Druhým viníkem zavírání hutí je privatizace a ideologická zaslepenost. Nedomyšlenost kroků různých vlád byla v průběhu let otřesná. Nejdříve rozdělení původní velké firmy NHKG ve jménu jakési konkurence, přitom konkurenci představoval pro NHKG svět, kde jsou firmy ještě mnohem větší a nikoli Česká republika. Poté podivnosti s privatizací do společnosti Petrcíle, a nakonec prodej do rukou indické společnosti Mittal. NHKG je ukázkou toho, že pravicové slogany o lepším fungování soukromého vlastnictví jsou iluzí, a to zejména u velkých, strategických společností. A výroba oceli je strategickou záležitostí. Společnost měla zůstat ve státním vlastnictví. A pokud měla být privatizována, pak jedině s rozmyslem a do rukou seriózního vlastníka.

Indičtí majitelé jsou kapitola sama pro sebe. Pokud se podíváme na evropský trh, tak vidíme, že ArcelorMittal a Liberty jsou největšími vlastníky hutí v Evropě. Připomínají supy pochutnávající si na mršině evropského ocelářství. Ve svém jednání majitelé umně skrývali, že firmy ždímali a neinvestovali do nich. A když se hutě dostaly do problémů, tak natahovali ruce po penězích od státu. Ohled na zaměstnance nutil každého politika, aby se snažil hutím pomoci. Bohužel to nevedlo k lepším výsledkům.

Když odcházela skupina ArcelorMittal, uvítala jsem to, protože jsem doufala v nový začátek, bohužel nový vlastník, Sandžív Gupta, se ukázal jako mnohem horší mrchožrout než Lakšmí Mittal. Liberty na začátku najala britského manažera s pověstí člověka srostlého od mlada s ocelářstvím. Představila záměry na novou elektrickou pec, vykládala, jak chce dekarbonizovat ocelářství. Bohužel to byly jen zástěrky pana Gupty, který měl s hutěmi jiné záměry, což už dnes musí být jasné úplně všem.

Jak dál? Nyní je důležité hlavně se postarat o zaměstnance, jak v Liberty, tak ve firmách závislých na výrobě v Liberty. Už ani korunu Indům! To je základ všeho. Další vývoj by měl být, pokud možno, rychlý, protože čím déle tato agonie potrvá, tím větší škody a menší šance na zachování alespoň části výroby. Stát musí udělat analýzu hodnoty firmy a možností, jak dále postupovat. Možná bude insolvence tím nejrychlejším a nejlepším řešením, které může dát aspoň nějakou naději na budoucnost výroby oceli v Ostravě. Následovat může vykoupení majetku státem v insolvenci za zbytkovou hodnotu a nový začátek ocelářství. Bude toho ale stát pod vedením pětikoalice schopen?