Výrok o tom, že nálezy Ústavního soudu platí jen do budoucna je pravdivý, pokud Ústavní soud zruší právní předpis, což se v daném případě nestalo. Ústavní soud dne 19. 4. 2016 přijal nález Pl.ÚS 4/14, kterým za jediný možný ústavně konformní výklad určil ten, že soudem pro přípravné řízení trestní je okresní soud, kde se stal trestný čin. Tento výklad však zde byl vždy, byť nebyl některými státními zástupci a soudci užíván. Protože se nezměnil právní předpis, ale Ústavní soud ukázal, co je správné a co bezpráví, mohou ti, o jejichž prohlídce prostor, odposleších či vazbě rozhodl nepříslušný soud, žádat nápravu v rámci opravných prostředků. Zákon umožňuje omezit účinky nálezu Ústavního soudu na budoucnost, pokud zruší právní předpis. Tak tomu bylo v případě zrušení části trestního řádu umožňující nařídit nedomovní prohlídky státnímu zástupci. Jestliže by Ústavní soud chtěl důsledky nálezu jen na budoucí věci, musel by předmětnou část jednacího řádu státního zastupitelství zrušit a případně odložit vykonatelnost svého nálezu. To však neučinil. Právo na zákonného soudce lidé nemají od vydání nálezu Ústavního soudu Pl.ÚS 4/14, ale od účinnosti Listiny základních práv a svobod v roce 1991. Toto právo a prostředky jeho ochrany jim nemůže uvedený nález upřít, ale jen je důsledně aplikuje. Součástí práva na zákonného soudce je předvídatelnost a transparentnost určení soudu a soudce na základě předem známých pravidel s tím, že jedna strana soudního řízení nemá mít více procesních práv než druhá. Vrchní státní zastupitelství dlouhodobě pošlapávala práva lidí na zákonného soudce, když si svévolně vykládala právo tak, že si může libovolně volit ze všech okresních soudů ve své působnosti. Přestože tato praxe byla kritizována v odborné literatuře. Jen blbec si mohl myslet, že svévolná volba Vrchního státního zastupitelství v Praze z 61 okresních soudů a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci z 25 okresních soudů je obhajitelná z pohledu ústavního práva na zákonného soudce. Za porušení ústavních práv konkrétních lidí nese odpovědnost nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman i vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová.

Ve věci Nagyová nikdy Ústavní soud neřekl, že manipulace s příslušností soudu pro přípravné řízení, kdy byl nedůvodně vybrán Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci Okresní soud v Ostravě, byla v pořádku. Ústavní soud se vyhnul přezkumu nepříslušnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci tím, že uvedl, že nemůže věc přezkoumat, protože argument o nepříslušnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci i Okresního soudu v Ostravě rozhodujícího o vazbě měl být uplatněn již ve vazebním řízení. Tento názor Ústavního soudu šel na ruku státnímu zastupitelství. Ústavní soud rezignoval na zabránění svévůle při volbě místní příslušnosti soudu pro přípravné trestní řízení jednou ze stran řízení. Ale rozhodně nelze tvrdit, že by snad označil svévolnou volbu evidentně nepříslušného Okresního soudu v Ostravě za něco, co je v pořádku.

Za okrádání lidí o právo na zákonného soudce nese odpovědnost nejvyšší státní zástupce

Ústavní soud se vyhnul přezkumu nepříslušnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ve věci ústavní stížnosti Ondreje Páleníka z kauzy Nagyové. Uznal sice, že „součástí posouzení dodržení ústavních záruk zákonného soudce se v takové situaci nezbytně stává i posouzení zákonného, a nikoli libovolného určení příslušnosti dozorujícího státního zástupce“ (odstavec 14 odůvodnění usnesení Ústavního soudu z 21. 5. 2015, II.ÚS 2717/13) a dále uvedl: „Ústavní soud přiznává v obecné rovině opodstatněnost stěžovatelovu názoru, že současná aplikace pravidel pro vedení společného trestního řízení, spolu s úpravou odvozující příslušnost soudu od příslušnosti státního zástupce, přináší zejména v situaci měnící se příslušnosti dozorujících státních zástupců určité riziko potlačení či obejití ústavní záruky zákonného soudce zneužitím výše uvedených pravomocí vyšetřujících orgánů. Proti takovému zneužití by Ústavní soud byl v odůvodněných případech a za splnění procesních podmínek povinen zasáhnout.“ (odstavec 18 odůvodnění usnesení Ústavního soudu z 21. 5. 2015, II.ÚS 2717/13). V usnesení Ústavního soudu z 15. 6. 2015 sice Ústavní soud odmítl ústavní stížnost Romana Bočka na činnost nepříslušného státního zastupitelství v jeho trestním stíhání, kdy Ústavní soud zopakoval svou zdrženlivost vůči kontrole aktů z přípravného řízení trestního, ale výslovně uvedl, že to neplatí vůči významným zásahům do ústavně zaručených práv (odstavec 15 odůvodnění usnesení Ústavního soudu z 15. 6. 2015, I.ÚS 1082/14), kam patří rozhodnutí o vazbě.

V kauze Rath přihrálo Nejvyšší státní zastupitelství věc nejprve nepříslušnému Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem, kde se na ni zviditelnila jeho tehdejší náměstkyně Lenka Bradáčová, byť nebyla dozorovou státní zástupkyní. Nechala ji formálně dozorovat svým dvěma kolegům, kteří nesli právní odpovědnost. Teprve poté, co sklidila mediální slávu, byla předána věc příslušnému Krajskému státnímu zastupitelství v Praze. Ústavní soud k této svévoli uvedl, že jde o „závažný signál porušování principů právního státu“ (usnesení Ústavního soudu ze 17. 9. 2012, I.ÚS 2632/12).

Za okrádání lidí o právo na zákonného soudce nese odpovědnost nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Za tuto protiústavní činnost státního zastupitelství by měl být odvolán.