Nález Ústavního soudu z 12. 5. 2020, III.ÚS 709/19 (ZDE) konstatoval, že dohodou obou ministerstev o podmínkách tvorby územního plánu obce Lednice byla porušena ústavní práva obce.

Lednice je známá lichtenštejnským zámkem a parkem. Obě ministerstva uzavřela dohodu o územním plánu Lednice, obec nebyla vůbec stranou dohody. Jednalo se o ní a bez ní, stejně jako o Československu bez Československa v Mnichově 1938. Požadavky proti samosprávě Lednice prosadilo Ministerstvo kultury. Stanovilo takové podmínky pro tvorbu jejího územního plánu, které znemožňovaly rozvoj obce.

Ústavní soud sice uznal, že ministerstva mohou ve věcech územního plánování uzavírat dohody na řešení vzájemných rozporu, ale nesmí přitom popřít právo obce na samosprávu a rozvoj. Toho lze dosáhnout tak, že se s obcí, o jejíž územní plán jde, dohodnout na obsahu dohody, anebo jiným způsobem budou v dohodě respektovat právo obce na její rozvoj.

Vrchol arogantního přístupu Ministerstva kultury k legitimním zájmům samosprávy je zákaz solárních panelů pro ohřev vody na střechách umístěných ve směru do dvorů, nikoliv ve směru na ulici. Tak by byla viditelná jen při pohledu z letadla. I to je pro Ministerstvo kultury důležitější než zájem občanů obce. Přitom na dvoře mohou parkovat vozidla, která jsou též vidět z letadla či špionážní družice. Ministerstvo kultury se zde projevilo jako rdousící vrchnost.

Hospodářskou neznalost dokresluje tlak na obec, aby záchytné parkoviště pro návštěvníky zámku zbudovala jako podzemní. Logicky se obec brání zahlcení svých komunikací auty návštěvníků. Věc chce řešit pozitivně tím, že vybuduje záchytné parkoviště mimo historické centrum obce a nejbližší okolí zámku, nikoliv jen dávat pokuty za špatné parkování. Ovšem soudný člověk si uvědomí rozdíl finanční náročnosti stavby klasického parkoviště a podzemního. Lednice má 2 300 obyvatel, tomu odpovídá i její rozpočet. Ekonomická návratnost podzemních parkovišť je možná v centru velkých měst, kde jsou využívána celoročně. V případě parkování návštěvníků zámku bude využíváno jen v letní sezoně, na jaře a na podzim slabě a v době uzavření zámku vůbec ne. V takovém případě je požadavek na podzemní parkoviště ekonomickou vraždou malé obce.

Ministerstvo kultury vytváří zdání, jako by snad veřejné zájmy na Moravě dobře hájil centrální úřad v Praze. Tak tomu není. Územní samospráva je svéprávná veřejnoprávní korporace, která své zájmy hájí přímo a sama svým jménem. Památky na Moravě byly budovány i spravovány dlouhá staletí bez zásahů pražských úřadů.

Ministerstvo kultury se odkazuje na potřeby ochrany památek. Přitom však nikde stát nestanoví předem, co je předmětem ochrany konkrétně v obci Lednice. Vinou státu je zde deficit, který vede k tomu, že orgány památkové ochrany se jen zpětně vyjadřují a zakazují vůči již vypracovaným návrhům obcí, což stojí peníze i úsilí, aniž by samy dopředu stanovily své požadavky. Obce si předem nemohou zjistit, co vlastně státní památková správa chce a nechce.

Obec Lednice si je vědoma významu památky a má zájem na jejím zachování. Na druhé straně však je reprezentantem lidí, kteří s památkou trvale žijí, a ne pouze těch, kteří se na ni přijedou jednou za několik let podívat. Proto i při zpracování svého územního plánu chce postupovat tak, aby se obec nestala mrtvou kulisou k chráněné památce, ale aby byla památka součástí živé a žijící obce, jak tomu bylo i za předešlých generací.

Proto je správné, že se obec Lednice a její starosta Libor Kabát postavili pražským ministerstvům a ještě před konečným schvalováním územního plánu v zastupitelstvu a tedy v době jeho přípravy prosadili označení přístupu, kdy ministerstva omezují práva samosprávy dohodami o jejich územních plánech, za neústavní a nezákonný zásah. Ovšem dohodu ministerstva uzavřela v roce 2015 a boj dosud neskončil.

(převzato z Profilu)