Tyto bratry z řecké Soluně na Moravu pozval v 9. století tehdejší kníže Rostislav. Uvědomil si totiž, že pokud má být křesťanství přijato obyvatelstvem, nemůže být jeho poselství do země přiváděno misionáři, kteří kážou v cizím jazyku. Rostislav měl také strach z politického a náboženského vlivu německých misionářů, a proto nechal ze země latinsky mluvící kněze vyhnat. Konstantin před příjezdem na Moravu vytvořil slovanské písmo hlaholici a společně s Metodějem přeložili do staroslověnštiny liturgické knihy pro konání bohoslužeb. Ta se dodnes, byť s pozdějšími změnami, používá jako bohoslužebný jazyk církví byzantského obřadu, tj. pravoslavné a řeckokatolické církve. Cyrilovy žáci pak o půl století později sestavili v Bulharsku obdobné písmo cyrilici, která se z Bulharska šířila spolu s pravoslavím a stala se písemným základem řady slovanských jazyků.

Na 6. července každoročně připadá výročí upálení Mistra Jana Husa v Kostnici. Jeho příběh je dostatečně znám, díky obrozencům a pozdějším vlastencům myslím, že dokonce více než příběh soluňských bratří. Když jsem se zamýšlel nad tím, jako obě výročí pojmout a jak je připomenout, uvědomil jsem si, že mají jednu podstatnou věc společnou, a to je péče jejich nositelů o vlastní jazyk. Právě písemný jazyk je onou matricí, která umožňuje zaznamenat minulé a současné události a předat toto svědectví dalším generacím. Je tedy vlastně nejvýznamnější podmínkou formování každého národa, jeho kultury a vzdělanosti, v našich podmínkách bytostně spjaté s křesťanstvím. Kromě náboženského rozměru Husovy osobnosti vyniká zejména jeho význam pro písemnictví a vzdělanost. Právě Mistr Jan Hus jako rektor a učitel Univerzity Karlovy významně zmodernizoval češtinu odstraněním tzv. spřežek, které jsou tak typické pro polštinu, jež si tak dodnes uchovala svůj víceméně „středověký“ charakter. V jednom ze svých kázání také Hus dokonce kárá obyvatele Prahy za to, že již z ledabylosti a pohodlnosti přestávají vyslovovat nosovky, foneticky „en“ a „ou“, tak typické právě pro polštinu. Dvacet osm procent slov (foneticky vzato) je společných, ale mají často v překladu jiný význam. Společné kořeny mají především staročeská a staropolská slova. Např. večeře se dnes polsky řekne „kolacja“, ale ve staropolštině to byla „wieczerza“. V polské bibli figuruje jako „ostatnia wieczerza Panie“, tj. poslední večeře Páně, kdy se Ježíš loučil se svými učedníky a dělil mezi ně chleba a víno. Od dob Husových se divergence mezi oběma jazyky prohloubila, takž si dnes již vzájemně rozumíme podstatně méně, než v době Husově.