Tyto bratry z řecké Soluně na Moravu pozval v 9. století tehdejší kníže Rostislav. Uvědomil si totiž, že pokud má být křesťanství přijato obyvatelstvem, nemůže být jeho poselství do země přiváděno misionáři, kteří kážou v cizím jazyku. Rostislav měl také strach z politického a náboženského vlivu německých misionářů, a proto nechal ze země latinsky mluvící kněze vyhnat. Konstantin před příjezdem na Moravu vytvořil slovanské písmo hlaholici a společně s Metodějem přeložili do staroslověnštiny liturgické knihy pro konání bohoslužeb. Ta se dodnes, byť s pozdějšími změnami, používá jako bohoslužebný jazyk církví byzantského obřadu, tj. pravoslavné a řeckokatolické církve. Cyrilovy žáci pak o půl století později sestavili v Bulharsku obdobné písmo cyrilici, která se z Bulharska šířila spolu s pravoslavím a stala se písemným základem řady slovanských jazyků.

Na 6. července každoročně připadá výročí upálení Mistra Jana Husa v Kostnici. Jeho příběh je dostatečně znám, díky obrozencům a pozdějším vlastencům myslím, že dokonce více než příběh soluňských bratří. Když jsem se zamýšlel nad tím, jako obě výročí pojmout a jak je připomenout, uvědomil jsem si, že mají jednu podstatnou věc společnou, a to je péče jejich nositelů o vlastní jazyk. Právě písemný jazyk je onou matricí, která umožňuje zaznamenat minulé a současné události a předat toto svědectví dalším generacím. Je tedy vlastně nejvýznamnější podmínkou formování každého národa, jeho kultury a vzdělanosti, v našich podmínkách bytostně spjaté s křesťanstvím. Kromě náboženského rozměru Husovy osobnosti vyniká zejména jeho význam pro písemnictví a vzdělanost. Právě Mistr Jan Hus jako rektor a učitel Univerzity Karlovy významně zmodernizoval češtinu odstraněním tzv. spřežek, které jsou tak typické pro polštinu, jež si tak dodnes uchovala svůj víceméně „středověký“ charakter. V jednom ze svých kázání také Hus dokonce kárá obyvatele Prahy za to, že již z ledabylosti a pohodlnosti přestávají vyslovovat nosovky, foneticky „en“ a „ou“, tak typické právě pro polštinu. Dvacet osm procent slov (foneticky vzato) je společných, ale mají často v překladu jiný význam. Společné kořeny mají především staročeská a staropolská slova. Např. večeře se dnes polsky řekne „kolacja“, ale ve staropolštině to byla „wieczerza“. V polské bibli figuruje jako „ostatnia wieczerza Panie“, tj. poslední večeře Páně, kdy se Ježíš loučil se svými učedníky a dělil mezi ně chleba a víno. Od dob Husových se divergence mezi oběma jazyky prohloubila, takž si dnes již vzájemně rozumíme podstatně méně, než v době Husově.

Na Husovo dílo navázala Jednota bratrská, která jím zmodernizovanou češtinu rozšířila Kralickou biblí prostřednictvím knihtisku mezi široké lidové vrstvy. Na dílo Husovo tak mohl organicky navázat Jan Ámos Komenský a na vydavatelské dílo Jednoty bratrské pak zejména renesanční knihtiskař a vydavatel Jiří Melantrich z Aventýna, který si při svém povýšení do šlechtického stavu v roce 1557 do svého erbu dal heslo „Nec ignit nec ferro!“, čili „Nepodlehne ani ohni ani meči!“ Tento český vlastenec a přesvědčený kališník proslul zejména tím, že vydal několik vydání levné Melantrichovy bible, řečené melantrišky. Na jeho osvětové dílo navázal po Melantrichově smrti jeho zeť Daniel Adam z Veleslavína. Po Melantrichovi se pak v době první Československé republiky pojmenovalo vydavatelství Československé strany národně-socialistické Melantrich. Toto největší české vydavatelství mj. proslulo vydáváním kvalitních a levných knih, které namnoze zaplňovaly také police veřejných knihoven, o jejichž budování se vehementně zasazoval prezident T. G. Masaryk, věren svému přesvědčení, že menší národ se může ve světové soutěži národů prosadit především svým vzděláním. Návaznost na úsilí věrozvěstů Cyrila a Metoděje i Mistra Jana Husa je u jejich následovníků nepochybná.

(převzato z Profilu)