Dne 4. června 2020 byl na Staroměstském náměstí v Praze opět vztyčen Mariánský sloup, stržený rozjitřeným davem před 102 lety. Nezabránily tomu předchozí protesty Ekumenické rady církví ani memorandum 26 historiků umění, vysokoškolských a akademických představitelů z 28. června 2019, adresované pražskému primátoru Z. Hřibovi. Uvádí se v něm, že „mariánský sloup představoval již v okamžiku svého vzniku triumfální výraz habsburské monarchistické ideologie opírající se o program militantní katolické protireformace… Panna Marie byla na vrcholu zpodobena jak tzv. Panna Marie Neposkvrněného početí, která byla symbolem obnovy (v českém prostředí často násilné) katolické víry. Andělé, umístění v přízemí sousoší, byli zpodobněni v boji s ďábly a dalšími příšerami. Ty byly jako bytosti temna a zla v dobové symbolice a aktuálním protireformačním kontextu chápány jako pokoření nekatoličtí „kacíři“. Tedy stejně, jako političtí nepřátelé Habsburků – tj. české nekatolické stavy poražené na Bílé hoře. Pražský Mariánský sloup tedy nebyl jen memoriální památkou, ale také symbolem expanzivní habsburské katolicko-protireformační propagandy.“ Memorandum podepsali mj. i tři představitelé Katolické teologické fakulty (mezi jinými i známý historik Vít Vlnas), kteří tak dali přednost historické pravdě před ideologickými zájmy katolické církve. Také dnes na nově vztyčeném sloupu může každý na vlastní oči vidět, že Marie svýma nohama drtí hlavu draka s ocasem, symbol poražených kacířů.

Sloup jako projev katolického triumfalismu stojí nikoli náhodou naproti Týnskému kostelu, který byl do Bílé hory hlavním chrámem utrakvistické církve a do něhož na přijímání pod obojí způsobou chodil sám král Jiří z Poděbrad, který po období husitských válek prováděl politiku národního usmíření. Proto si vzal za manželku katoličku a souhlasil s tím, aby jejich společné děti byly vychovány v katolickém duchu. Jako panovník „dvojího lidu“ pak střídavě chodil na husitské a katolické bohoslužby. Zapomněl však na to, že náboženskou toleranci a svobodu vyznání katolická církev neodpouští. Následovalo proto zrušení Basilejských kompaktát papežem. Po Bílé hoře získali Týnský chrám jezuité, kteří z jeho věže nejprve svrhli zlatý husitský kalich a z jeho roztaveného zlata nechali vyrobit svatozář Panny Marie na kostele. V roce 1622 v Týnském chrámu dokonce vylámali hrob arcibiskupa Jana Rokycany a jeho ostatky spolu se srdcem Jiřího z Poděbrad, které bylo v tomto hrobě uloženo (tělo krále Jiřího bylo pochováno ve sv. Vítu) spálili veřejně na hranici. Náhrobek roztloukli na prach a popel ze spálených kostí a srdce rozmetali po větru. V roce 1624 pak odstranili z průčelí chrámu husitské heslo Veritas vincit (Pravda vítězí, které je dodnes na prezidentské standartě). To všechno má dnes nejen náboženskou, ale také politickou dimenzi, protože politika je také o symbolech.

Nejde však zdaleka jen o Mariánský sloup. V posledních třiceti letech jsme svědky postupné a sílící, skryté i otevřené rekatolizace. Dnes už se ví, že první tajné rozhovory mezi představiteli katolické církve a disidentů kolem Václava Havla o budoucí podobě církevních restitucí probíhaly již před listopadem 1989. Tedy před tím, co Petr Pithart označil jako „předání moci“. Z našich bankovek zmizela postava Jana Žižky, při rekonstrukci Karlova náměstí v Praze potichu zmizel pomník Jana Želivského, původně Žižkovo náměstí v českých Budějovicích bylo přejmenováno na náměstí Přemysla Otakara II. atd. atd. Stačí si více všímat vysílání České televize, televize Noe a  Českého rozhlasu, abychom pochopili, která církev v nich jednoznačně dominuje.