Naše zdravotnictví, které v současné době bojuje kromě jiných neduhů také a hlavně s koronavirem, postrádá dlouhodobou koncepci zejména v oblasti priorit. Naplno se dnes ukazuje, že priority se ve zdravotnictví mění každým dnem, ale stanovit nějaké pevné priority, např. ohledně toho, kdo je opravdu rizikovou skupinou a koho je třeba přednostně chránit, je nakonec velký problém. Ostatně chaos kolem očkování, kolaps rezervačního systému i dlouhé fronty na sebe se mačkajících důchodců čekajících na vakcínu jsou toho výmluvným dokladem.

Stejné je to i našimi veřejnými rozpočty. Všichni ekonomové vědí, že základním nástrojem fiskální politiky je státní rozpočet, tzn. jeho výdajová a příjmová stránka. I když každá rodina tak nějak ví, že v rámci svých výdajů nemůže vydat víc, než přijímá, český stát se chová dlouhodobě jinak. Myšlenka vyrovnaného státního rozpočtu tu sice svého času byla, ale v praxi se neuchytila. Stát, který by měl jít příkladem, se chová jinak, než si může běžný český občan reálně dovolit. I v důsledcích je tu rozdíl. Běžného českého občana – pokud by se choval jako český stát – začal honit exekutor. Kdyby stát nějakou koncepci ohledně hospodaření s finančními zdroji měl, promítla by se do tvorby státního rozpočtu. Ostatně ani heslo „Pracovat a šetřit" se v našich končinách neuchytilo a jeho nositele ministra financí Rašína připravil o život atentátník. Ještě více smutné však je, že ani ministryně financí přesně neví, jak bude její „opravený" státní rozpočet, který hodlá předložit v březnu, vypadat. Takový podnikatel, který si má připravit na tento rok podnikatelskou koncepci a strategii se může jít při takovémto jednání rovnou zastřelit....

Bohužel – koncepce není zřejmá ani v oblasti školství. Koronavir ukázal, že české školství je všechno jiné, jen ne operativní. Vlastně došlo k přehození rolí. Učitel neučí, ale ukládá dítkům, resp. jejich rodičům úkoly a rodiče – kromě toho, že musí chodit do práce – ještě suplují učitele (pakliže jim to možnosti a schopnosti dovolí), kteří do práce chodit nemusí a naše školství řídí prostřednictvím home office. Nikdo celkem neřeší, zda generace vzešlá z koronavir éry bude polointeligentní, polovzdělaná anebo vůbec nevzdělavatelná.

Koncepci nehledejme ani v poskytování státní pomoci postiženým podnikatelům. Namísto rychlé a efektivní pomoci, kterou by stát poskytl postiženým firmám a jednotlivcům, se tu hraje jakási hra na to, kdo má větší výdrž. Nikdo to dokonce připomíná situaci, kdy stát nechce otevřeně říct, že nemá zájem příliš moc prostředků do této sféry pumpovat, ale současně nechce ani sdělit, že se tak nikdy nestane anebo jen v minimálním množství. Výsledkem pak je, že podnikatel namísto toho, aby se věnoval užitečnějším činnostem, např. záchraně rodinné firmy, sedí u počítače a vyplňuje řady nesmyslných formulářů a kolonek, aby se pak stejně následně dozvěděl, že nedostane nic. Anebo po několikadenním boji s byrokratickou hydrou raději tento boj sám vzdá a o nic stát poníženě žádat nebude. Stačilo by jen málo – aby alespoň za této kritické situace úředník dělal to, co dělat má – tedy sloužil tomu, kdo jej platí ze svých daní a třebas i ty formuláře za toho kterého nešťastníka vyplnil, protože je to svým způsobem i jeho práce. Ale to se u nás nenosí. Úředník a úřad, resp. stát tu není od toho, aby svým občanům sloužil, ale od toho, aby je úkoloval. Řeknete si, že alespoň zde nějaká KONCEPCE, třebas i ve své podstatě zvrácená, nakonec existuje, ale klasik by vás opravil, že v daném případě se nejedná o KONCEPCI, nýbrž rovnou ANTIKONCEPCI.

Jsme to zvláštní stát a národ. Namísto toho, abychom si v dobách těžkých vzájemně pomáhali a vycházeli vstříc, vytváří se tu systém celé řady dalších byrokratických bariér a limitů, které následně ztěžují občanovi přístup k jeho už tak okleštěným právům anebo výhodám. Všichni představení tu sice rádi mluví o potřebě dodržovat pravidla, respektovat zákon, ctít ty nebo ony předpisy a nařízení, ale to základní, ze kterého by toto vše vycházelo a zajišťovalo, že se to, co platilo dnes nebude třebas hned zítra měnit a že to, co bylo veřejně slíbeno, bude nakonec i dodrženo, to tu stále chybí. To základní – KONCEPCE čehokoli...ať již krátkodobá, střednědobá nebo dlouhodobá. Bez ní se – bohužel – ani taková firma řídit nedá....

Ludmila Křivánková, předsedkyně krajské organizace Libereckého kraje