Jako dítě mi dávali fluorové tabletky, protože to prý pomůže zoubkům, dnes se moje zubní hygienistka zděsila, když jsem stejné tabletky chtěl dávat svým dětem. Nevíme, zda ti, co nám vládnou a údajně chtějí naše dobro, jsou placeni Ruskem, USA, Čínou či zda prosazují tupě to, co chce ten, kdo jim prostě dá nejvíc.

Nově jsme se dozvěděli od lidí, kteří jsou vystěhováváni z tzv. Kliniky v Praze, že fetišizace vlastnictví je horší, nežli jeho porušování. Tak se podívejme. Na to, že jsme nuceni se podvolovat státu, který nám říká, co můžeme a nemůžeme se svými věcmi dělat, si zvykáme čím dál víc. Logicky. Podřizujeme se násilí.  Když nám stát určuje, co můžeme vyrábět a jaké služby můžeme poskytovat, když pokorně žádáme o povolení vykopat si na svém pozemku studnu či pokácet náš strom, bojíme se trestu. Můžou nám dát pokutu, zavřít podnik, můžeme jít do vězení… Ale „fetišizace“ vlastnictví?

Již staří Římané definovali vlastnické právo jako právo absolutní. Platí to, že vlastněnou věc můžeme držet, užívat ji, požívat její plody a nakládat s ní. Jakmile je vlastnické právo zbaveno těchto atributů, přestává být vlastnickým právem a, jak říkával nebožtík profesor Cepl, začíná se blížit právu užívacímu, které známe z dob bolševika, kdy vše patřilo státu, který nám „umožňoval“ s ním dělat to, co zrovna považoval za souladící s tzv. socialistickou morálkou. A tak jsme třeba nesměli stavět rodinné domky, které měly více obytných místností či větší obytnou plochu, nežli socialistický stát považoval za přiměřené. Mysleli jsme, že jsme se tohoto způsobu uvažování zbavili s bolševikem, ale už ho tu máme zpět. Prý „fetišizace“ vlastnictví. Takový socialismus s kapitalistickou tváří.

Já mám nárok

Bolševik a jeho socialistická morálka nefungovaly. Protože vlastnit, rozhodovat si o svých penězích, svém majetku a svých záležitostech, je pro lidi přirozená věc. Já pán, ty pán. Úspěch a užitečnost pro ostatní se měří v penězích. Není to jediné kritérium, ale je to kritérium převažující. Proto lidi raději něco mají, nežli nemají. Protože něco mít znamená lépe moci uspokojovat svoje potřeby.

Ti neúspěšní, ti, kteří nejsou pro ostatní užiteční, však také chtějí více uspokojovat své potřeby. Proto si sami určili, že mají nárok. Nárok na cizí peníze, na cizí majetek. Lezou nám do peněženek, chtějí rozhodovat i našem majetku, chtějí ho užívat k uspokojování svých potřeb. Nechtějí tvořit hodnoty, protože to neumějí. Chtějí si jen užívat plody cizí práce. Tak označí ty, kteří ctí vlastnictví, za škodiče, rozvraceče společnosti a hodnot. Za renegáty, kteří jiným upírají nárok na zasloužený blahobyt.

Cesta k blahobytu

Myslím, že by konečně mělo zaznít, že stát, který nectí vlastnictví, který ho nebrání a neprosazuje možnost majitelů rozhodovat si o svém za své, nemůže dlouhodobě fungovat. Je odsouzen ke krachu, stejně jako zkrachoval stát bolševiků. Protože jakmile k blahobytu vede nikoliv tvorba hodnot, o které stojí ostatní, ale to, že jinému něco vezmu, přichází stagnace a úpadek. A jak známo, co neroste, to zanikne. Takové jsou zákony přírody. Takový je princip evoluce.

Proto se hrdě hlásím k tomu, že jsem jeden z těch, kteří vlastnictví fetišizují. A moc bych si přál žít ve státu, který nejen, že brání majitele a jejich majetek, ale který umožňuje majitelům, aby se i sami mohli bránit proti zlodějům, lupičům a nezvaným „uživatelům“. Protože ten, kdo zasahuje do cizího majetku, je zločinec. Ničí a rozkládá společnost.

Roman Kříž,
člen Republikového výboru Svobodných
Autor je zakladatelem www.libertarianskyinstitut.cz