Naše vláda dává do Bruselu do dotačního fondu mnoho miliard z daní, které vyprodukovali naši občané. Na druhé straně nám Brusel několik miliard přidá a zároveň nám uloží, na co tyto peníze, které dostaneme zpět, můžeme použít. Mnohdy to nekoresponduje ani s potřebami obcí a dalších příjemců dotace.

Z částky, kterou na dotace z Bruselu zpětně dostaneme, značnou část představuje také tak zvaná technická pomoc na administraci operačních programů v krajích a resortech. V minulém plánovacím období bylo 24 operačních programů, které implementovaly kraje a resorty. Na technickou pomoc bylo poskytnuto každému operačnímu programu cca 1,4 až 2 miliardy korun.

To je při střízlivějším odhadu cca  22 miliard korun výdajů. Další prostředky musí vložit příjemce dotace ve výši 10 až 65 procent z objemu dotace na kofinancování z vlastních zdrojů a ještě na pětiletou udržitelnost výstupů z dotace. Po skončení tohoto období, musí veškeré náklady na vše, co bylo dotací vytvořeno, hradit příjemce dotace z vlastních zdrojů. Jsem přesvědčen, že kdybychom se tohoto aktu nezúčastnili a převážnou část peněz, které dáváme do fondu EU z naší strany, jsme dali vedle peněz na podporu zemědělství, vědy a výzkumu přímo do obcí a krajů, kde nejvíce znají potřeby a priority a tam se také transparentně pod kontrolou veřejnosti rozhodlo o jejich využití, byly by využity daleko efektivněji, než v této složité a neefektivní metodě EU. Stejně díky špatné práci zodpovědných ministerstev a byrokratické složitosti, všechny dotační peníze nevyčerpáme, v minulém dotačním období to je přes 24 miliard. I z tohoto pohledu odhaduji, že efektivita využití dotací je z hlediska potřeb a priorit našich regionů maximálně dvoutřetinová.

Kritici ČR v EU, zejména s odkazem na přijímání migrantů nám vyhrožují, že z EU dostáváme více, než do EU dáváme a že nám budou peníze krátit. Je to ale trochu jinak, zejména když tato kritika jde na nás také od paní Merkelové. Vedle toho, co jsem uvedl, tak po roce 1989 byl náš majetek a firmy částečně výhodně „poskytnut vyvoleným“ a také levně rozprodán zahraničním zájemcům a ve značné míře i do Německa. Německé firmy a další firmy, které u nás investují, dostávají od nás nepřímé dotace (i formou levných anebo darovaných pozemků) a daňové prázdniny na svoje investice. Jejich firmy sice zaměstnávají v ČR zaměstnance, řada z nich je zahraničních, kteří svoje vydělané peníze posílají domů, a tím těmto zemím také pomáháme.

Převažují však investice do činností s malou přidanou hodnotou. Firmy a banky si každoročně odvádějí do svých zemí stovky miliard zisku. U velkých obchodních řetězců je to při placení daní pro nás ještě nevýhodnější. Jejich dceřiné a spřátelené firmy vybudují objekty pro nákupní centra, ty potom svým spřáteleným firmám pronajmou pro svoji činnost a řetězce a výrobci si náklady z nájmu odečítají ze svojí daňové povinnosti. Tím tyto subjekty slušně vydělávají. Nezanedbatelné je také to, že řetězce dusí nízkými výkupními cenami a podmínkami dodávek naše zemědělce, zpracovatele a dodavatele. Ve většině se také v řetězcích prodávají zahraniční zemědělské produkty, (o jejich nízké kvalitě oproti zemím původu toho bylo napsáno již dost) které jsou v zemích původu více dotovány než produkty naše a tím je značně snížena konkurenceschopnost našich zemědělců. Příkladem může být u nás postupně likvidovaná výroba vepřového masa. Anebo to má být nějaký signál? Také to, že se produktům a výrobkům ze západních zemí po roce 1989 otevřely východní trhy a naše podniky také vyrábějí pro německou ekonomiku subdodávky pracovní silou, která je minimálně dvakrát levnější než německá, spoluvytvářejí bohatství Německa. Z našeho rozpočtu jdou také značné prostředky na humanitární pomoc přímo do zemí, kde pomoc potřebují. Také z tohoto pohledu dáváme do EU více financí, než dostáváme v dotacích z EU.