Regulace se v posledních letech stala jedním z nejoblíbenějších témat úředníků Evropské unie. Bruselští úředníci dnes regulují banky, mobilní operátory, obchodní řetězce, média, developery, výrobce aut a mnoho dalších. Jsou to kupříkladu necelé tři roky, kdy s velkou slávou EU uvedla v život regulaci, při níž zakázala obchodníkům účtovat jedné skupině držitelů platebních karet jakékoli poplatky za použití jejich karty při placení. V článcích z počátku roku 2018 si můžeme přečíst, že si Evropská unie od tohoto zastropování poplatků slibovala, že díky výraznému snížení marží, které obchodníci budou nově odvádět bankám, dojde ke zlevnění nákupů pro spotřebitele po celé Evropě...

Dnes už můžeme třetí rok sledovat, jak zmíněná regulace zasáhla do spotřebitelských cen. Výsledkem je, že ceny letí raketově nahoru. Ale nejen to. Regulované subjekty se přirozeně hojí na jiné skupině zákazníků. Takže já, jako držitel karty na níž se zrovna regulace nevztahovala, jsem s údivem zjistil, že Alza si účtuje při platbách podnikovou kartou nový a opravdu nebývale velký poplatek. Operátor na telefonu mi to osvětlil tím, že chtějí motivovat vydavatele platebních karet, aby nastavili stejné podmínky u firemních karet jako u těch běžných. Jinými slovy, že přesunuli vzniklý problém na jinou skupinu zákazníků.

Můžete mi určitě namítnout, že regulovat poplatky je prospěšná a bohulibá činnost. Že se tak děje ve prospěch spotřebitelů. A že ochrana slabých před silnými a bohatými je správná. My starší ročníky však máme výhodu, že jsme si to už jednou vyzkoušeli a víme, že to prostě vůbec nefunguje. Že když stát něco někomu zreguluje (rozuměj donutí ho vydělat méně), že si to ten dotyčný subjekt kompenzuje někde jinde (nesmíří se s tím, že vydělá méně). Že když se vytratí původní logika tržní ekonomiky, přestane fungovat úplně celý systém. A že jediná cesta jak stát (úředník) může zaručit, že regulované subjekty nebudou své výpadky zisku kompenzovat jinde, je státní, centrálně plánovaná ekonomika. Protože v té přirozené to zkrátka nejde.  Jenomže tam kde lidé uvěří, že úředník ví nejlépe, jaké mají být ceny výrobků či jaké služby by zákazníci měli požadovat, není život vůbec snadný. A nejhůř nakonec dopadnou právě ti slabí, jejichž ochranou to celé začalo. Jak napsal anglický filozof Herbert Spencer „Pokus regulovat všechny činnosti ve společnosti nemůže znamenat nic jiného než zbídačování.“