Ideologické prostředí: místo diskuze nálepkování, blokování, dehonestace, šmírování

Východiskem je uvědomění, že ideologické prostředí bylo přetvořeno tak, že ztratilo racionalitu, stalo se netolerantním a neumožňuje vést mezi lidmi ani politiky věcnou diskuzi a respektovat jiný názor. Místo toho zůstaly jen negativní emoce, strach a „stádní chování“. (Mimochodem, Erich Fromm napsal, že vytvoření takové situace je nutnou podmínkou ochoty lidí jít do války.) Hlavní příkop je hlouben mezi globalisty, progresivisty, centralisty a relativisty (zde souhrnně neoliberálové) na straně jedné a antiglobalisty, vlastenci, tradicionalisty (zde souhrnně konzervativci) na straně druhé.

Jak to vůbec vzniklo? V posledních několika letech jsme vystaveni nevídanému ideologickému neoliberálnímu tlaku, který útočí, ač to balí do krásných a vzletných slov, na samé jádro soudržnosti každého společenství: vlastenectví, národní stát, tradiční rodinu, hodnoty dané nám křesťansko-židovskou historií, národní kulturu a dokonce i jednoznačnost pohlaví, což si nedovolila zatím žádná sebezrůdnější ideologie. Má přitom dominantní podporu médií i politicko–ekonomicko–úřednické moci.

A každý konzervativec s kritickým myšlením, který nejásá nad pokračující národní i globální centralizací politické a ekonomické moci, dovolí si slůvkem kritizovat struktury EU, zastává tradiční hodnoty a je přesvědčen, že každé narozené dítě je buď holčička, anebo chlapeček (pamatujete ze školy na chromozomy XY?), je považován za v lepším případě zpozdilce nebo pomatence, v horším za homofoba, Putinova agenta, nepřítele státu a vůbec si zaslouží opovržení. Jak trefně napsal Andrej Duhan ml.: liberální demokracie přestala hájit svobodu, ale stala se pouhou mocenskou ideologií.

Jenže každý tlak vyvolává protitlak. Měli bychom se ptát: V čí prospěch? Jaký plán je za tím? Kdo se rozhodl „rozdělit a panovat“? Je někdo ještě ochoten věřit tomu, že se jedná o skutečně přirozený evoluční vývoj (jak jsou přesvědčeni neoliberálové), nebo se jedná o realizaci pečlivě připraveného plánu, jehož cílem je rozbití zbytků soudržnosti mezi lidmi v rámci přirozených komunit? Hloupost? A kdo se lépe ovládá? Banda sobeckých individuí bez hodnotového ukotvení nebo soudržná komunita postavená na společných hodnotách?

Přemýšlíme-li o kandidátech z tohoto úhlu pohledu, připadá v úvahu pouze člověk, který tento trend vidí, umí ho pojmenovat, je ochoten a schopen se mu postavit, hledat a nalézat řešení, při kterém se „s vaničkou nevylije i dítě“.

Bezpečnostní situace: rizika jsou reálná, ale neshodneme se na nich!

Ještě děsivější je, že se nedokážeme shodnout na tom, zda a jaká jsou bezpečnostní rizika.  Zahraniční politiku velmocí se podařilo v rámci výše uvedené mediální masáže idealizovat, ideologizovat a obalit mýty a naivními představami o „Jánošících“ do té míry, že mnoho lidí vnímá velmocenskou politiku (kde podle slov klasika jde o naše bytí či nebytí) jako souboj Sparty se Slavií. Z toho pak plyne, že každý jeden tábor „fandí až za hrob“ MEDIÁLNÍMU OBRAZU vytvořenému k tématům jako je riziko III. světové války, další eskalace napětí na Blízkém východě, migrační krize a následný vývoj bezpečnostní situace v Německu a západní Evropě, situace na Ukrajině, vývoj Erdoganova Turecka a jeho armády…

Druhým klíčovým požadavkem na kandidáta je tedy jeho schopnost dívat se na bezpečnostní situaci bez ideologických brýlí, hlavně si nedělat iluze o velmocenské politice kohokoli, chápat, že tajné služby nejsou nikde pod plnou kontrolou vlád… a hájit zájmy občanů této země.

Uchem jehly

Budoucí senátoři budou voleni do velmi neklidného období (viz např. očekávaný příchod výrazné ekonomické krize, která všechna výše vyjmenovaná rizika může dále eskalovat) a lze předpokládat, že jejich role nebude jen tzv. rutinní, jako dosud. Bude klást daleko vyšší nároky na jejich moudrost, odvahu a vlastenectví, než v předchozích obdobích.  Tyto vlastnosti budou svým způsobem důležitější, než orientace v právu, senátorských procedurách a „chytrost daná vzděláním“.

V tomto smyslu je ovšem pohled na kandidátky poněkud tristní. Je na nich jen málo skutečně známých osobností s prokazatelnou schopností naplnit tato očekávání. Což neznamená, že tam skutečné osobnosti chybí, jen je nemusíme znát Přesto či právě proto několik jmen stojí za vážnou úvahu:

Praha 4: Benjamin Kuras

Praha 8: Petr Hannig

Praha 12: Ivan David nebo Aleš Gerloch

Chrudim: Jiří Hynek nebo Hynek Blaško

Prostějov: Jitka Chalánková  nebo Marek Obrtel

K volbám bychom měli jít. Možná právě náš hlas rozhodne o zvolení našeho kandidáta. A možná tento kandidát svým hlasem zabrání něčemu špatnému, destruktivnímu nebo naopak podpoří něco, co se ukáže jako velmi důležité.

(převzato z Prodilu)