Přirozenou povahou politiky je, že na žádné úrovni veřejné správy není možno vyhovět všem potřebám a očekáváním. Ať proto, že na všechno není dost peněz, nebo proto, že jde o protichůdné, navzájem se vylučující zájmy. Už v podstatě politiky je tak zakódováno, že každý starosta, hejtman, zastupitel, ministr, poslanec, senátor nebo prezident dříve nebo později část občanů zklamou. A zatímco se každý člověk ve svých běžných životech snaží na to zlé zapomenout a udržovat si hlavně pozitivní vzpomínky a dojmy o sobě a svých blízkých, u jiných lidí, politiků zvláště, si pamatujeme spíš jejich selhání.

Ti, kdo smysl politiky ne zcela přesně chápou, si tak z ní mohou brát stále nové a nové důvody k nespokojenosti. Je velmi jednoduché podlehnout špatné náladě a problémy zveličovat. Osobně se bráním podléhat tomuto rozšířenému způsobu sebetrýznění. Mám neodbytný pocit, že jsme opravdu národem zarytých kverulantů. Podle většiny makroekonomických ukazatelů a dokonce i podle obyčejného pohledu do ulic měst a plných uliček mezi regály předvánočně vyzdobených obchodních domů se máme v naší zemi velmi dobře. Určitě patříme k materiálně vysoce nadprůměrně vybaveným částem planety. Dokonce si užíváme i mnohem podstatnějších hodnot lidské civilizace a kultury – svobody, demokracie, značné míry rovnosti mezi pohlavími či rasami, významné úrovně bezpečnosti. Nic na tom nemění fakt, že každou z těchto hodnot čas od času ohrozí nějaká mimořádná událost, kterou média patřičně zveličí (což je zase jejich přirozenou rolí). Přesto platí, že si užíváme života, za jaký byli lidé v mnoha obdobích historie ochotni či nuceni nasazovat životy a osobní pohodlí.

Všem zmíněným objektivním faktům naprosto neodpovídá pocit lidí, kteří v české kotlině žijí. Záměrně se nepustím do analýzy příčin tohoto psychologického jevu. Pokusím se spíše o předvánoční povzbuzení.

Vždy totiž hodně záleží na tom, z jakého úhlu se na věci podíváme, jako v té chronicky známé definici optimisty, který se na sklenici vody dívá vždy jako na poloplnou, zatímco pesimista se trápí tím, že je poloprázdná. Zasluhovali bychom opravdu alespoň trochu povinného optimismu. Měli bychom si vědomě pěstovat co největší odolnost vůči špatným zprávám, co nejvíce energie věnovat tomu, abychom se na svět dívali vždy v příznivějším světle, a také co nejvíce dělat pro to, aby se ony zmíněné nadčasové hodnoty naplňovaly a udržovaly.

Přeji si, ať se nám to daří aspoň o Vánocích.