Stát zpravidla nevytváří mnoho vlastních finančních prostředků. Výjimkou je tzv. státní kapitalismus, kde stát sám hospodářsky podniká zřizováním podniků ve státním vlastnictví. Jinak stát žije převážně z daní právnických nebo fyzických osob.

Stát do jisté míry slouží i nám, občanům

Jinak stát žije převážně z daní právnických nebo fyzických osob. To chápeme, tomu rozumíme. Stát přece do jisté míry slouží i nám, občanům, a je proto logické, že si za tuto službu musíme platit. Háček je trochu v tom, že za tyto služby musíme platit, ať je využíváme, nebo ne, v kvalitě, na kterou si často stěžujeme, a hlavně za cenu, která se skutečně neřídí zákonem nabídky a poptávky, ale je diktována zcela nemilosrdně poskytovatelem těchto služeb, tedy státem.

Daňová zátěž pro nás není příjemná a kvůli ní si musíme ledacos odříkat. Vadí nám proto, že erár jako příjemce našich ušetřených peněz s nimi sám příliš nešetří a málokdy si něco dokáže odříci.

Při zavádění nových daní se daňový odborníci nechávají inspirovat pohádkami našeho dětství

Příliš často nám připadá, že daňoví odborníci se zbytečně moc nechají inspirovat při zavádění nových daní pohádkami našeho dětství. Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, zatím nemusíme platit daň ze vzduchu, který dýcháme, daň ze zatížení chodníků a daň ze spotřeby slunečních paprsků. Nejsem si jist, zda to bude platit i v okamžiku, kdy tuto úvahu budete číst. A právě tato nejistota vytváří to nepříjemné společenské klima, na které si tak často představitelé daňového výběrčího stěžují.

A bylo to tak v dějinách vždy? Asi ano. Vždyť daně jsou tu od nepaměti a vyvolávaly rozruch, tu větší, tu menší. Střídali se císaři, králové, vlády a daně tu vždy byly. Klíčovou roli hrálo a v řadě zemí dosud hraje náboženství. Pro zajímavost jsem se podíval na některá náboženství a daňové myšlenky v nich obsažené.

Každé velké náboženství chce odpovědět na každou důležitou otázku, tedy i daňovou

Všechny velké náboženské soustavy, jež lidstvo doposud znalo, se dotýkají otázky daní. Tato skutečnost je určena tím, že následkem vlastních vnitřních vývojových zákonů každá vyvinutá náboženská soustava se snaží být světovým názorem univerzálním, a to nejenom v tom smyslu, že chce odpovědět – z hlediska nejvyšších hodnot – na každou důležitou životní otázku. Pro většinu lidí jsou daně otázkou opravdu důležitou, často dokonce otázkou velmi palčivou. Je zajímavé připomenout si některé „daňové momentky“ vybraných náboženství.

Korán a daně

Lze konstatovat, že všechny základní spisy a knihy velkých náboženských soustav obsahují výroky o daních a v jejich řadě předpisy Koránu a celá daňová doktrína Islámu vynikají jak rozsahem svého prostorového a časového účinku, tak i vlivem, který do dneška vykonávají na daňový pořádek četných států a území.

Brahmánství a daně

Brahmánství také nenechalo daňovou otázku nepovšimnutou. Zákoník Manu obsahuje řadu podrobných daňových předpisů, ale i starší knihy obsahují daňové předpisy. Např. Apastamba stanoví, že „někteří přihlašují ze zlata a dobytku jednu padesátinu. Kupci platí jednu dvacetinu, prodavači ovoce a květin jednu šedesátinu“.

Konfuciánství a daně

Konfuciánsví (někdy považováno pouze za filozofický směr) se narodilo ve společenství již organizovaném. Ve svých „Hovorech“ Konfucius, ačkoliv sám začínal svou životní dráhu jako výběrčí desátku ve státě Lu, mluví o daních pouze na třech místech. Pro příklad: „Kníže Ai se tázal mistra Ju: Byl hladový rok a mám nedostatek. Co mám dělat? Mistr Ju odpověděl: nedostal jsi svého desátku? Kníže pravil: Ani dvojí desátek by mi nestačil, jaký smysl má mluvit o desátku? Mistr Ju pravil: Má-li lid dostatek, má samozřejmě také kníže dostatek. Trpí-li lid nedostatkem, jak může kníže čekat, že bude mít dostatek.“

Konfucius v zásadě nestanovil žádná konkrétní pravidla o daních a omezil se pouze na všeobecně formulované rady vládcům ohledně daňové politiky.

Taoismus a daně

Taoismus se díky anarchistickému duchu stavěl k otázkám daňovým odmítavě. Dá se konstatovat, že konfucianismus a taoismus do jisté míry v minulosti zapříčinily zmenšování čínských státních příjmů.

Od rezervovaného postoje Konfuciových „Hovorů“ a „Ediktů“ v daňové otázce se velmi liší stanovisko Starého zákona. Starý zákon vznikl jakožto náboženská soustava národní a státní v době, kdy se národní a státní život utvářel, a obsahuje mnoho docela konkrétních daňových pravidel, ve který se obrací přímo na poplatníka. Stačí poukázat např. na První Knihu Samuelovu. „Také z toho, co vsejete. A z vinic vašich desátky brát bude, a dá komorníkům a služebníkům svým. Též služebníky vaše a děvky vaše nejzpůsobilejší, i osly vaše vezmeme, aby jimi dělal dílo své. Ze stád vašich desátky brát bude, a vy budete jemu za služebníky.“

Nový zákon a daně

Nový zákon, který se stal hlavním pramenem křesťanského učení, naopak neobsahuje pozitivní daňové předpisy nebo požadavky. Nový zákon byl základním dokumentem nového náboženství, které vzniklo zdola, mezi lidmi na periferii velké říše. Nový zákon byl rezervovaný a neutrální vůči státním institucím vůbec, a tedy i vůči daním.

Tento postoj v daňové otázce se nejlépe projevil všeobecně známým výrokem, který nacházíme v Evangeliu sv. Matouše, sv. Marka a sv. Lukáše: „Dávej tedy co jest císařovo císaři, a co božího Bohu.“ Je z toho možné vycítit neutrální Ježíšův postoj k daním a prosté konstatování existujících daňových skutečností a ochota ke kompromisu.

Můžeme shrnout stanovisko Nového zákona k daním v jednoduché větě: na rozdíl od překonaného Starého zákona a svatých knih bráhmanských, které říkají „daně musí být a mají být toho a onoho druhu, v té a v té výši“, a na rozdíl od konfucianismu, který říká: „daně jsou a mají být placeny, ale nesmí být těžké“, Nový zákon praví pouze: „daně jsou a musí býti placeny“.

Zdá se, že všechno už bylo vymyšleno

Když tak letmo procházíme zmínky o daních v některých náboženstvích, napadá mě, že vlastně vše již bylo vymyšleno a párkrát vyzkoušeno. Bohužel mnohé z toho bylo zapomenuto a po staletích musíme znovu přijít na to, že to, co zavádíme, je blbost. A ono by vlastně stačilo trochu víc číst a koukat do historie, ušetřili bychom si zklamání.

Z toho, co jsem letmo zmínil, lze dedukovat, že určitě stojí za úvahu snížit daňovou zátěž lidí s nižšími příjmy jako předpoklad oživení ekonomiky. Tito lidé totiž jakoukoli úsporu na daních okamžitě uplatní na trhu nákupem služeb a zboží. Snížení daní bohatých tento efekt nemá. Ti totiž své potřeby bez problémů naplňovali již předtím, a proto takové úspory pouze ukládají.

Myšlení části současných vládních rádoby finančních odborníků, zřejmě není motivováno špatnými úmysly – jenom nevytváří prostor pro změnu současných ekonomických trendů.

Konfuciův vzkaz ministru Stanjurovi

Jak pravil Konfuciův žák Czi-hsia: „Urozený muž si získá důvěru lidu dříve, než naň uvalí břemena. Nedůvěřují-li mu, zdá se jim, že jsou vykořisťováni.“ Bohužel zvláště poslední dobou jsou vládou, která má důvěru lidí nevalnou, na občany uvalována břemena, případně jim není od břemen, co se na ně valí, ulehčováno. Možná by si ministr Stanjura mohl po večerech přečíst třeba Konfucia a vyvarovat se tak špatných konců.