Co takhle otevřít archivy?: Před nějakým časem jsem se s Haničkou Pachtovou bavil o některých věcech kolem Vladimíra Hučína. Říkala, že by měly být některé věci zveřejněny. Napadlo mě, co takhle otevřít některé archivy z devadesátých let? Je jasné, že nelze ohrožovat lidi, kteří poctivě slouží své zemi. Ale některé věci by se lidé dovědět měli.

V jednom rozhlasovém rozhovoru kdosi říkal, že by bylo dobré zveřejnit více informací o partě z Prognostického ústavu, která po roce 89 ovládla českou politickou scénu. Klub angažovaných nestraníků začal otevření archivů devadesátých let prosazovat. Vedle Václava Havla se symbolem srdíčka se tady totiž prosadila podivná parta, která byla a ještě je obklopena špínou víc, než si možná dnes dokážeme představit.

Nedávno média přišla s podivnou kauzou 1.3 miliardy dolarů, které v tichosti odpluly do Ruska v éře ministra financí Václava Klause. Ten po počáteční ztrátě paměti reagoval velmi podrážděně. Tvrdil, že nic neposlal, potom, že to nebyly dolary, ale převoditelné rubly do společné banky RVHP (pro později narozené - RVHP -Rada vzájemné hospodářské pomoci, ale v české politické hospodě tehdy pravdivější zkratka pro "Radujme se, Veselme se, Ho*no máme, Podělme se".

Nakonec to prý bylo usnesení Adamcovy vlády (komunisti se usnášeli na mnoha podivnostech). Přeposlané peníze, které v tehdejší době byly horentní sumou, podle ekonomů přidaly ke stávajícímu sovětskému dluhu vůči Československu další třetinu. A jak to dopadlo? Klaus poslal, Zeman odpustil. Alespoň tak to interpretují média na základě faktů.

Česká společnost je dnes rozdělená na nesmiřitelné party a skupinky, bezcílně bloudí v čase bez vize budoucnosti pro svoje následovníky, nežije, ale přežívá v Evropské unii, je vděčným terénem stále militantnějšího Ruska, na světovou špičku zemí každým dnem ztrácí. Reprezentují nás šašci. Krize čínské epidemie ukázala, jaký je skutečný stav naší země. Druhá nejvyšší smrtnost lidí na 100 tisíc obyvatel na světě mluví za vše.

A tenhle marast se začal rodit možná ještě měsíce, či roky před listopadem 89. Možná 90% lidí tehdy věřilo v návrat práva, spravedlnosti, férovosti. Dnes je evidentní, že to se nestalo. Ať už říjnové volby dopadnou jakkoli, je jasné, že Česko bude na svého reformátora čekat i další roky. Doufejme, že se vynoří ještě včas. Svět na nás čekat nebude.